Okolo Republiky 2026

Tak já se dnes přihlásil (poslední den za nezvýšené startovné).

I když to je pro mne už docela risk, protože počet akcí které občas musím ze zdravotních důvodů na poslední chvíli zrušit (ať už to je závod, divadlo nebo dovolená) se bohužel poslední dobou dost zvyšuje.

Snad si ty větrné mlýny objedu. Na cílový čas kašlu.

Report po dojezdu:

Letošní ročník závodu okolorepubliky byl dost náročný na morál, protože cca 70% trasy bylo proti větru – jeho směr se postupně dvakrát zásadně změnil (bohužel tak, jak se měnil směr jízdy u jednotlivých kontrolních bodů). A pocítili to všichni účastníci. Patrně se to projevilo i na výsledných časech, které byly delší než v minulých ročnících.

Start v sobotu ráno v Žacléři, cíl tamtéž, jelo se proti směru hodinových ručiček. První den tedy proti západnímu větru (cca 3 hodiny trvalo, než přešla dešťová fronta, pak už po zbytek závodu nepršelo, možná ten kdo ty největší slejváky proseděl v hospodě udělal nejlíp, alespoň pak nemusel sušit věci). Pro mne v pondělí ráno někde u Aše se západní vítr změnil na jihovýchodní. Někde mezi Vídní a Neziderským jezerem (středa dopoledne) se jihovýchodní vítr změnil na severovýchodní. Takže nejprve jsem měl cca 50km po větru (poprvé během závodu) ke kontrolnímu bodu (mlýn kousek od jezera) a pak už zase protivítr až do Polska. V pátek posledních cca 180km západním směrem (Polskem) do cíle v Žacléři už bylo s větrem střídavě z boku a zezadu, takže největší pohoda (i když to se mnou chvílemi dost házelo).

Bylo to pár dní emocí (i když s jasným vědomím, že absolutně nemám na to srovnávat se s těmi nejrychlejšími), ale ne zas tak velkých, protože takových výletů už jsem jel v životě tolik … a je to víceméně rutina. Jsem rád, že jsem se podíval do míst, kam by mě asi jinak nenapadlo jet, prokodrcal se (většinou po dlažbě) centry řady městeček a cestou ochutnal švestky ve čtyřech různých zemích. Moc jsem toho nenafotil, na řadě míst jsem už totiž byl a naopak tam, kde to bylo pěkné až moc, tak jsem si říkal že sem se určitě ještě někdy v budoucnu podívám a fotky udělám až pak.

Protože už předem mi bylo jasné, že na bedně nebudu, oproti ideálu jsem to natrasoval trochu jinak abych se dostal do míst, která jsem chtěl vidět, měl jistotu zdrojů vody a míst, kde lze dobíjet z venkovního stojanu. Současně jsem při plánování udělal řadu chyb, třeba 10km po štěrku v Rakousku nebylo zrovna ideálních, taky trasa od zámku Hof po Plavecký Štvrtok mě pěkně vypekla – na Slovenské straně to asi nyní je především komunikace pro stavební techniku která rekonstruuje vedle ležící hlavní železniční trať do Bratislavi. Naštěstí to šlo projet ale těch rovinatých 20km mi trvalo 1,5 hodiny. Přeci jen když už jsou v takovém místě na mapy.com dva červené vykřičníky s poznámkou „velmi špatná sjízdnost“, má to něco do sebe.

Plánování trasy něco z brouter.de, něco z mapy.com, těžko se hledá optimum, ne všechny uzavírky jsou zobrazeny. Když se k tomu třeba přidá uzavřená trasa (plotové zábrany, pásky, reklamní stěny) v centru Drážďan kvůli dvoudenním závodům v biatlonu, pár rozkopaných cyklostezek o kterých na mapy.com či dopravniinfo.gov.cz pochopitelně není ani zmínka nebo v pátek uzavřené centrum a okolí Klodska (závody automobilových veteránů), tak nastávají okamžiky zoufalství, bloudění a hledání alternativ.

Jak to vidí vítězové závodu vůbec netuším, protože ty jsem viděl jen chvíli před startem a během závodu už pak jen jako čtvereček na stránkách followme. Výkonnostní rozdíly mezi námi totiž byly značné. Proto oceňuji že koncepce závodu je nastavena tak, že v limitu ji zvládne absolvovat i takový invalida jako já (ostatní by se asi divili jaká značně netradiční místa na těle mě bolela).

Počet účastníků se prozatím rok od roku snižuje, přesto by pořadatel rád uspořádal ještě alespoň dva ročníky. Nějaké nápady má.

Moje fotky z akce jsou v galerii, další (od pořadatele) na stránkách okolorepubliky.cz a na fcb.

á letos pojal tento závod netradičně – zúčastnil jsme se jeho 300km varianty mimo oficiální start, protože tato trať byla pro malý počet účastníků zrušena.

Takže zatímco všichni startovali v devět ráno, já si dopřál ten luxus a odrazil jsme ze Žacléře až poté, co odešly bouřky – vyrážel jsem v cca. 18:49 a vzal jsem to také proti směru hodinových ručiček.

Moje motivace byla vcelku soukromá – zjistit, zda by tuhle trať zvládl můj nyní třináctiletý syn (mohu prozradit, že nezvládl, ale není to kvůli délce). Vzal jsem to tedy proti směru hodinových ručiček s tím, že přes noc objedu Polsko, Německo a přes den budu v Čechách a že to tak bude pohodlnější.

A taky že dva krpály budou hned na začátku a ne na konci. Všude je hromada naplavenin, spadaných větví a v lesích mokro. Za městečkem Kowary (27 km) potkávám na silnici uprostřed ničeho Cikána co v podpaží nese jedoruční činku s poměrně velkými kotouči. Nějak mne nenapadá, k čemu (v sobotu v osm večer)

druhý slušný kopec je v městečku Karpacz, které vypadá jako polský Špindl. Hromady cetek, turistů, automat na sushi a soumrak. stavím na vrcholu na parkovišti a oblíkám se. Je zima. A ano, jedu proti větru, takže z kopců jednak musím občas šlapat aby to jelo a pak když už to jede, tak to nemohu pustit, protože ve tmě není pořádně vidět do zatáček a naplaveniny na cestě mají občas i deset čísel výšky. Takže tak trochu trápení.

Plížím se jak kontrarevoluce – sice pomalu, zato nezadržitelně. Po šesti a půl hodinách dorážím do Bogatyně – nejzazprášenějšího místa co jsem za posledních třicet let svého života viděl. Povrchový důl a teplená elektrárna sytí vzduch takovým množstvím prachu, že to vypadá jako by mžilo a padala mlha.

Na polsko-německé hranici můj příjezd probudí pevný radar, který se nějak rozdovádí a začne nočním tichem přerušovaně vrčet. Pokračuji dál do Žitavy, kde je v tuhle dobu (čtvrt na tři) mrtvo tak, že nemají nasvícen ani kostel. Výhodou je, že je nulový provoz, nevýhodou že si nikde nejde nic koupit.

Za Žitavou, na německo-polsko-českém pomezí je v polské části ještě veselo – skupinka ožralých Poláků behěm mého průjezdu přichází na nápad odpálit ohňostroj. Létá to všude kolem tak šlapu do pedálů o něco silněji, abych zmizel z perimetru, kam dopadají dělobuchy.

Teplota stále leze dolů. Je jedenáct a můj tepelný komfort je na hraně. Jede se mi celkem ucházejícně až do Kryštofova údolí, kde se cesta zvedá a kde díky zimě musím zastavit – jednak se trochu najíst a pak obléknout vše co jde, protože začínám nepěkně tuhnout.

Kolena začínají bolet a tak cesty do kopců prokládám chodeckými vložkami. Po deseti hodinách se doškrábu pod Ještěd a mám toho dost. Zapínám na sobě vše co jde a sjíždím do údolí. Padá mlha a teplota.

Mrznu.

Garmin ukazuje 6,7°C a já jsem jak dobře vychlazené filé – propocený, promrzlý a kolem je mlha. Za Českým dubem v Podhoře se cesta láme a já musím zastavit, abych si ohřál prsty. Mám zimní rukavice a je to prd platné. Naštěstí to vypadá na svítání, takže záchrana v podobě tepla se blíží.

Po výšlapu na Radvanice se mi poprvé dostává slunečních paprsků, ale nějak to zatím nestačí. Mechanicky šlapu a snažím se utěšovat představou, že to nebude trvat dlouho a bude tepleji. Začíná mne ale trápit další věc a to je docházející tekutiny. Všude zavřeno až do Knežemostu, kde je otevřená benzínka. Kupuji bagetu, Colu. sesunu se na lavičku, zbodnu bagetu a na hodinu upadnu do polospánku. To mne trochu osvěží a tak trochu zvedám do té doby tristní tempo, které mi pak opět sráží výšlap na Košov. Asi vypadám dosti zuboženě, neboť mne osazenstvo hospody zve na posezení. S díky odmítám a zpětně to hodnotím jako chybu – mohl jsme si dát dobrý oběd. Takhle ho řeším další benzínkou kousek za Studencem.

Zbývajících 39km pak dorážím za dvě a půl hodiny a tak do Žacléře přijíždím po 20 hodinách a 50 minutách. Stále nepěkně zmrzlý.

Byla to zajímavá zkušenost a už vím, že se synem pojedu nějaký gravel závod mimo hlavní silnice a v přírodě.