Vysočinou bez Vysočiny

Přidat foto

Roštejn

Třešť

Šibeniční vrch s příznačnou nadmořskou výškou 666m

Savana bivak

Savana trail

Pokecáme :-)

Zámek Brtnice

Zřícenina hradu Rokštejn

Řeka Jihlava

Klášter v Třebíči

Zahradník v klášterní zahradě

Pekelný bivak

Pekelný kopec

Zámek Sádek

Želetavská zoo

Nová Říše

Brázdův rybník

Telč

Mám ráda září. Ostré obzory, jasné barvy a ovocné švédské stoly kolem silnic. Navíc je to můj narozeninový měsíc, to ho pak člověk bere tak nějak za svůj. To číslo už sice nevyvolává zrovna euforii, přesto pořád ještě na začátku roku listuju kalendářem a dívám se, jestli to „moje“ září má nejhezčí obrázek.

Sešlo se počasí plus volno a tak jsme vyrazili. Bylo nám vlastně jedno kam, takže trasa zase vznikla silně improvizačně. Z obavy z rakouských sedláků, bránících kosami a motorovými pilami svůj bezvýznamný kousek lesa před českými podširákovými anarchisty, jsme místo původně zamýšleného rakouského Mühlviertelu zvolili zámek Brtnici. A něco okolo. Lazza má chátrající objekty rád, směla jsem se tedy účastnit. Byla mi dokonce svěřena celá polní kuchyně a její přesouvání po trase. Byla jsem potěšena tak velkou důvěrou a z vděčnosti se starala o úpravu nocoviště, nastýlání suchou trávou a přesné tlaky v mistrově karimatce :-)

Vyjížděli jsme z Telče směr Třešť a postupně se pěšinami vydrápali na hrad Roštejn. Pěkně opravený, obležený motorizovanými návštěvníky, poskytl nám pivo, vyžebraný suchý rohlík, neb polívka došla, a hřebík do zadního pláště. Prošel i skrz pásku u niple, takže knot se minul účinkem a nasazovala se duše. Z Roštejna jsme si užili libové sjezdy po asfaltkách a od té chvíle se víc a víc utvrzovali v přesvědčení, že výlet fajn, ale směr na pytel. Před Třeští jsme mávli Hodicím, kde se kusu slisovaného masa a špeku začalo říkat Vysočina o 33 let dřív než zdejšímu kraji. Tahle výletnická kultovka se s námi nesvezla ani kousek a beru to jako velký špatný. Na oheň by sice nebyla nic moc, ale aspoň symbolické mastné kolečko jsme na batoh přivěsit měli.

Za Třeští jsme za houstnoucího šera našli nocoviště na mýtině utopené ve vysoké odkvetlé trávě. Jako nastýlka byla skvělá, za to při rozdělávání ohníčku jsem si mimoděk vybavila scénu z Croodsových a větu paleolitického taťky Graga: „Thunku, schovej se ve vysoké suché trávě!“, když Thunkovi hořel na zádech kožešinový obleček. My jsme ale přece jen evolučně dál, takže nejen že nelehla savana popelem, ale ohníček ve vyhloubeném ohništi poslušně opekl špekáčky a zdechl.

Ráno byl zadní plášť opět prázdný. Možnosti oprav jsme vyčerpali, nezbývalo, než podle potřeby dohušťovat. Nutno přiznat, že potřeba byla stále častější. Zkusili jsme později cestou oslovit pár spoluobčanů, ale duši nezaprodal nikdo.

Zámek Brtnice, těžiště zájmu, svou neutěšeností nezklamal. Překvapil mohutností a rozlohou, vlastnit něco takového, věnuju ho Psychiatrické společnosti pro zřízení ústavu a rovnou se do něj nechám zavřít. Jako mnoho jiných památek, doplatil na poválečný nezájem, který završily porevoluční majetkové tahanice. Dnes se o záchranu pokouší místní spolek a dobrovolníci.

Z Brtnice to ujíždělo libovou cyklostezkou a poslední úsek před zříceninou hradu Rokštejn (jo, moc tu na ty jména hradů fantazií neplýtvali) byl příjemně trailový. Hrad podobně jako skorojmenovec z předchozího dne v obležení, tady aspoň jen pěšáci. Polívka ani omylem.

Pokračování stráněmi nad řekou Jihlavou byla pomsta za laciné kilometry za Brtnicí. Navíc na trase byl stržen most, a když jsme k jeho torzu dorazili, bláhová naděje, že přebrodíme, zmizela stejně, jako s železnou pravidelností mizel vzduch z lazzova pláště. Ochotný místňák nás ale doprovodil kus zpátky, ukázal cestu a povzbudil nás, že je to asi jen kiláček na asfalt. Měl pravdu ten dobrý muž, zapomněl ale dodat, že sklon pod 18% neklesne.

Pak už to byl jen útěk-úprk do Třebíče, co mizející síly dovolily. Pamětihodnostmi jsme prošuměli s vidinou žvance a židle, na které netřeba točit nohama. V kavárně v židovské čtvrti jsme ztrestali poslední mohykány zákusků, a protože nenápadně si ustlat pod stolem by nám asi nevyšlo, vyjeli jsme už za tmy pod vrchol Pekelného kopce najít místo k přespání. Nakonec došlo i na špekáčky a dvě plzně z plechu. Teplým večerem se k tomu odkudsi nesla píšťala postrádající byť jen náznak melodie a patetický zpěv jakéhosi pekelného druida.

Ráno jsme vyfuněli k rozhledně na vrcholu, pak pěkným trailíkem sjeli o pár pater níž a příjemnou krajinou zamířili k zámku Sádek, už zdálky viditelnému díky homoli, na které sedí. Nedalo nám to, museli jsme si to nahoru vyšlápnout, abysme zjistili, že zámek jest staveništěm, navíc soukromým. Takže ztratit těžce nabyté metry a zopáknout si to na protější straně nad obcí, tam aspoň s hromadou jablek, švestek a špendlíků okolo cesty. Nebyly špatné, chvilku to na ně jelo, ale vidina něčeho vydatnějšího, s čím se dá operovat vidličkou a nožem (nebo dokonce polívky!) nás postrkovala stále mocněji směrem k Telči. Cestou Nová Říše se svým premonstrátským klášterem, šup šup, kdo by měl nátisk na kulturu, když je hlad a žízeň, a se stále rychleji ucházejícím zadním kolem jsme to s klapkami na očích valili do cíle naší cesty, do Telče, na náměstí, do hospody, na polívku. Před hospodou plášť definitivně splaskl.

A polívku neměli.