Madeira: Vočinavrchhlavy
Přidat foto
Šutry z levády je třeba zase vyndat
V každé vsi kohoutek s pitnou vodou
Centrální horský hřeben
Prostě tu bydlej a nějaký cyglisti je moc nevzrušujou
Byly i zahrádkový cesty :-)
A pár fotek mimo bajkovou mísu..
Já vím, že se opakuju. Taky vím, že pro někoho, kdo na to kouká zavřenej mezi čtyřma kancelářskejma stěnama, to může bejt galerka z kategorie Nasírací. Ostatně, už jsem zase doma a v procesu, budiž mi tedy madeirské nebe a bf milostivo. Ale nejde odolat, stejně jako nejde na madeirských enduro lajnách nevejskat nadšením a zároveň trochu nekvičet hrůzou. Tady to nejsou učesané bajkparky, ale stezky pořezané kořeny a seškrcené skalkami, přes které stékají dolů v zlověstných úhlech. Pěšiny utopené v hlubokém prachu, který se v deštivém počasí mění na namydlenej blesk, příznačně nazývaný madeira ice. Ostatně i ten prach umí pěkně podškubnout přední kolo, vyzkoušeno :-)
Vyjeli jsme dvakrát, jednou na jihovýchod pod Pico Areeiro a dál nad Santa Cruz, podruhé na západ do oblasti mezi Fonte do Bispo a Fajã da Ovelha. A spolu s námi Kanaďani, Němci, Portugalci, Brit a Japonec. Všichni stejně extaticky vyděšení a pod každou zvládnutou lajnou plní rozklepané euforie, protřepávali jsme prsty a z umouněných obličejů se nám řinul pot. Scotty ransom, pro každého z nás custom nastavené, nás spolehlivě protáhly i černou lajnou a i když to jsou v tom strašném zlatožlutém vydání dle mého jedny z nejošklivějších kol (pardon :-)), po peřinkovém absolvování přes metr vysokých dropů s dopadem mezi kořeny a šutry bych jim z fleku políbila tlumič, kdyby nebyl kdesi zakapotovanej.
Co víc? Hlava se zase nestačila divit, co tělo poháněné nepodmíněnými reflexy zvládne. Co všechno sjede, ustojí a ubrzdí dobrý kolo. A jak intenzivní pocit života z téhle kombinace vzniká. Tak snad zas za rok..
Fotky: Lazza a moje maličkost
(vloženo 18.8.25)
