Víkendový detox

Po pracovním týdnu stráveném mezi čtyřmi zdmi s výhledem na modré pacientské sedačky a skomírající fíkus mě přepadla nutkavá touha vypadnout ven. Pragmatik ve mně sice kňoural něco o únavě a potřebě se vyspat, ale romantik nahodil ramena Bude to nádhera, nebudeš hnít doma. A zase vyhrál.

Poslední dobou operuju skoro neustále s časovým skluzem, takže v sobotu ráno mám sice hotovou trasu, ale teprve začínám ladit brašny, shánět kompresní pytel na spacák a hořčici v jednorázovém balení. Kvůli té dokonce oběhnu tři večerky v okolí, marně. Špekáček bez hořčice – nevím, má celej ten podnik vůbec smysl?!

Před polednem konečně vyjíždím, na rozjezd si vyšlápnu na Křižák, nahoře mi Sedmibolestná Panna Marie příhodně zvoní hranu. Ten kopec je fakt monstrum. Známé pěšinky postupně nechávám za sebou, otvírají se nové pohledy, stráně sametové mladou trávou, oblaka kvetoucích trnek, čisté obzory bez elektrických drátů, údolí bez pouťových barviček paneláků. Při sjezdu hrbolatou polňačkou mě obestoupí Rojov, zase jeden z bývalých tady. Torzo kdysi výstavního stavení už si pro sebe zabraly břízy a olše, vybledlá šmolka na zdech připomíná útržky nebe, kam odsud dávno všichni odešli.

Sjíždím do Kaplice a užívám si to rozmarné ztrácení těžce nastoupaných metrů. Však ono na ně zase dojde. Trochu na sílu do sebe nacpu Froňkův dechberoucí číz v housce (jídlo je třeba nemíjet, moc toho nevezu), za Kaplicí se chvilku nechávám táhnout Malší a pak zamířím k jihovýchodu pustým lesnatým krajem vysídlených osad. Příhraniční nicotě uniklo jen pár obcí, mě z nich nemine Bukovsko a z něj vyčerpávající stoupání na kopec s příznačným jménem Vyhlídka. Tmí se mi před očima a mám mírně rozostřeno, ale jo, výhled do dáli i šíře. Pak už jenom vyhlížím lesní odbočku, která mě má dopravit do blízkosti zřícené kaple Panny Marie Pomocné, kvůli níž speciálně brousím takhle hodně k jihu. Je tam, uprostřed luk, v zádech lípu, s kterou se tu živly taky moc nemazlily, se zbytky fresek na kamenných zdech a lomeným kamenným obloukem ve vstupu. A obklopená stádem krav. Takže nic, napínám zoom mobilu, až v něm praská, páč mezi pubertální jalovice nejdu ani omylem. Trochu zklamání, ale co už. Aspoň že se nakonec milostivě odklackovaly ze záběru.

V Pohorské Vsi mě rychle opouští cestovatelský entuziasmus, obzvlášť když lákavě vyhlížející restaurační zařízení s hejnem stolků venku a tabulí, ďábelsky lákající na nakládaný hermelín, gulášovou polívku a paštiku z jepičích stehýnek (halucinace?) otvírá dle kolozubého místňáka až na Velikonoce. Pozřu pár buráků, vyžiju se v drcení jejich slupek, majíc před duševním zrakem krk pana hostinského. Na schodech před kostelem chytám poslední teplo sklánějícího se slunce a víceméně nazdařbůh píchám prstem do mapy v mobilu – bývalá osada Starý Holand. Kousek odsud, stranou od silnice, potok, les (čti: dříví) a možná bude i strašidlo. Ze znouzectnosti se nakonec vyklube úchvatné místo s nachystaným ohništěm, naplaveninami čisťounkého písku pod unavené tělo, něžně zurčícím křišťálovým potokem, spoustou suchých klacíků vůkol a příhodným listnáčem, který má v genetické výbavě zakódováno produkovat dokonalé opékací pruty. Špekáčky nakonec potěší i bez hořčice a zubří jedenáctka, se kterou se vleču speciálně pro tuhle příležitost, dotáhne tichý večer k dokonalosti. V noci se na mě v lehkém větru snáší drobné jehličí, odjíždí pode mnou karimatka, kousek od mé hlavy něco zvláštně ťuká-pípá-houká. Dávní osadníci jsou rádi, že si mají z koho dělat srandu :-)

Ráno přijde ke slovu benzín, páč bez kaše a kotle čaje to nejde, už jsem požehnaného věku (tohle slovní spojení mě strašně baví :-))) a mám svý vrtochy. Kupodivu se balím skoro stejně dlouho jako včera, nechce se mi odsud. Navíc mě hned v úvodu dneska čekají galeje.

A je to tady. Kuní hora, rozuměj skála, šutr, skála, dva šutry, to všechno umocni na stopadesátou. Krpál jak z reklamy na pohorky. Do jména tohohle masakru se mi úporně vtírá jedno písmeno, už se toho nezbavím. Potkávám se s navigačními cedulemi jakéhosi běžeckého maratonu, dělá se mi zle. Sestup z Kuní (no furt to tam mám) je snad ještě spektakulárnější. Potkávám akční ženy na cestě vzhůru, těm se zase dělá špatně ze mě. Chtějí mi pomáhat, ustupují mezi smrčky, abych měla trajektorii volného pádu uprázdněnou. Jen pro pořádek: nesu! I tak jsem dole zbrocená smrtelným potem. Kraví hora je druhá v pořadí, o něco málo vyšší, ale nastupuju na ni ze sedla a dá se vyjet, i když procento je tam místy přes dvacet. Výhoda bagáže na řidítkách – nestaví se to na zadní. Na vrcholu mě provází soucitné pohledy sympatické rodinky, když zvedám blizze a strkám ho na skálu směr zelená turistická, slyším tlumené výkřiky zděšení. Jo, už chápu. Nechám ho tam zaklíněného ve skále napospas a jdu se na tu Napoleonovu hlavu mrknout sólo. Promiň, kamaráde, císaře Francie prostě neuvidíš. Sjezd z Kraví po červené je rozhodně jemnějšího zrna než z Kuní (jo, furt to tam je :-)), ale jsem kaput, blizz obtěžkanej na předku není moc agilní, xc šlupky chvílema neví, která bije, a nechce se mi válet se v jehličí před zraky veřejnosti. Takže to z valné části svedu, aspoň že už to jede po svý ose. Dole nasedám a bez ohlédnutí mizím dřív, než po mě tyhle dvě fúrie natáhnou dráp.. pazneht.

Zato v Dobré Vodě, tam je útulno, trávníček, schůdečky, elektrokola, elektromobily a úpravní voňaví senioři. U průčelí mohutného kostela Panny Marie Těšitelky stojí hlouček okanystrovaných motorizovaných poutníků a napouští si Dobrou vodu přímo ze zdroje. Kostel září svou bezchybnou fasádou do daleka, kraj se tu otvírá přes Nové Hrady až někam k třeboňským rovinám. Vše je upravené, opečované.. a prázdné. Unifikovaná kultura, samá cedule, tuhle koukni, tady přispěj, tumáš qr.

V Horní Stropnici je mi daleko příjemněji. Nezdolná vietnamská večerka, kam nemůžu, nechci-li mezitím pozbýt kola. Tetka hlásící někomu do okna nakřáplým hlasem, že má pršet (kruci, nemám nic proti vodě). Banda černých rozpažených harlejářů, z jejichž strojů drnčí kandelábry, a fascinované pohledy místních kluků. I ten jejich lehce omšelý svatý Mikuláš s barokním utrpením Jana Nepomuckého před ním je mi daleko sympatičtější. Ale já nejsem svatá, o utrpení zas tak nestojím, a barokní už vůbec ne. Vyrážím dál s vidinou přízemních světských požitků. Vrstevnice řídnou, kraj se protáhl a narovnal kamenitý hřbet. Za chvilku jsem v Žumberku, tvrz je pěkná, ale bohatě mi stačí zvenku. Navíc vlídná cedule u vchodu hlásí Vstup cyklistům zakázán, takže jdu mezi plébs. Ano, do hospody. Na Žumberáka a zelňačku.

Jako by to orosené celou akci uzavřelo. Už se jenom pachtím domů, do sprchy, k ledničce a na kanape. Uprostřed luk dřímají staré statky, oblehlé novými auty. Vzpomenu si na Vesničku a došky z tuzexu.

Výjezdem na Křižák to začalo, sjezdem z Křižáku končí. Nakonec dobře, že to není obráceně. Hezky se jezdí domů ke smyčce Vltavy pod zámeckou věž.