Nejen kolem živ je romantik

V osm večer vystupuju ve Vyšáku z busu. Řidič je kupodivu příjemnej, a když vidí můj bágl, přeje mi Dobrou noc. Prokmitnu městem, kde se necítím úplně bezpečně, a oddechnu si až na tmavých lukách nad ním.

Dnešní bivak mám naplánovanej na kopci jižně nad Vyšákem u kaple Maria Rast.

Cesta nahoru je hodně strmá a samej led, ale páč tma je už dávno, není kam spěchat.

Luxusně dnes svítí měsíc, takže to jdu bez světla. Jsem radši, když nejsem vidět.

Ráno není po jasný obloze ani stopy, Vyšák je někde dole v mlze, vyhlídka nula.

Testuju novou karimatku po dosloužilé (a zasloužilé) ThermARestce. Parametry má skoro závratný, tak jsem dost zklamaná, že je mi na ní v noci zima. Až ráno zjistím, že jsem ji, blbka, položila zádama nahoru, takže odrazný plochy, co má uvnitř, se jaksi minuly účinkem.

Vtipný je intermezzo s desetivteřinovou samospouští, mobilem, co furt padá, a ledovou plotnou mezi ním a kaplí :-)

Teď už půjdu víceméně pořád jen na sever. Scházím od kaple dolů a lesem kolem Menší Vltavice se vracím do Vyššího Brodu.

Nekonečno variací na téma Led

Vodopády sv. Wolfganga.

Koupačka naštěstí nebyla ani ta nechtěná.

A nebyla ani tady. Jo, šlo to přejít. Na druhým břehu jsem zjistila, že čtyřicet metrů po proudu je lávka ještě jedna, kompletní :-)

Lávka pro otrlé ještě jednou

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšáku. Takhle přes zeď mi to úplně stačí.

A klášter za mě takhle taky dobrý :-)

Dobře no, tak ještě jednou - ale jenom z dálky! Já radši ten les.

Konečně! Šlapu na Kraví Horu.

Cestou nahoru potkávám upocenýho Servus v péřovce. To nedělá dobře, ten německej pán. Pořád mrzne, zpotit se je hrob. Ale na něj nejspíš dole, narozdíl ode mě, čeká vyhřátej mercedes.

Na Kraví Hoře se chvilku zdržím. Je docela impozantní, nahoře samá skála.

Oblačnost se začíná trochu protrhávat, ale vidět není pořád nic. Zima mě nakonec donutí jít dál.

Pod kopcem v Lachovicích už to dokonce malinko hřeje.

Míjím impozantní strom, jestli hádám takhle na dálku dobře, tak je to pořádná monstrhrušeň.

Ještě pořád se držím červený značky, za bizonama to vezmu napřímo přes louky.

Cestu zdobí výklenkový kaple, tahle je sv. Huberta

Úplně v duchu týhle spanilý cesty se nebe rozmodřuje a odhaluje daleký výhledy.

Třeba i na Horní Přísahov, z kterýho nezbylo nic. Tam, kde žili lidi, se dneska povalujou bizoni.

Bizoni jsou můj rozcestník. Tady to vezmu rovnou směr Malšín.

Na Hořipné nacházím ruinu, kterou mapy neznají. V tichu a zapomnění si tu příroda bere všechno zpět.

Za hřebínkem už se otvírá pohled k Malšínu. U kostela tam mají hospodu, co ve čtyři otvírá. Od teď je pivo hnací silou :-)

Na Malšín kouká i tahle mohutná lípa, ale tu malšínská hospoda nejspíš nezajímá.

Pod Malšínem potkávám ovce útěkářky. Narozdíl ode mě ale netouží po ničem jiným, než držet se svý ohrady. A je jedno z který strany.

Kvůli tomuhle banálnímu zátiší s puntíkatým hrnkem jsem celou svou členitou vibramkou vyšlápla dáreček nějakýho malšínskýho raťafáka. Kleju a drbu podrážku o hromady přemrzlýho sněhu. I když je to od místního psiska, nechce se mi s tím mezi zdejší štamgasty.

No jo, u Malšínskýho anděla už mám botu čistou :-)

A páč jsou teprve tři, zajdu ještě tady kousek na Tumberg. O bílou zeď kaple se tu opírá odpolední slunce, tak chvilku suším spacák.

Vyhlídku tu má Panna Maria Pomocná dokonalou.

Po zjištění, že hospoda neotvírá ve čtyři, ale až v pět, těžce polykám zklamání a pokračuju bez piva na dnešní bivak.

Ještě to mám čtyři kiláky a na nebi už stojí měsíc.

Večer má krásnou atmosféru, takže kašlu na Chronos, přestávám spěchat a jen si tak žasnu.

Krajina bez drátů, bez domů, bez lidí. Někde tam na horizontu bývala obec Šafléřov.

Dnes přespím taky na jednom bývalém. Jmenovalo se to tu Záhoří a je to krásný místo otočený k jihovýchodu, se dvěma prameny, který i v tomhle mrazu živí svěže zelenou trávu jak z nějaký pohádky o Marušce.

Dneska budu spát pod Frňákovníkem :-)

Včera na ohýnek nebyl čas, tak dneska musí bejt, bez toho to nejde. Ani ve snu by mě nenapadlo, že poté, co celej den klopýtám přes šutry, vyberu si na spaní místo, kde není ani jeden. V houstnoucím šeru najít a vydolovat z hlíny čtyři kousky mi trvá třikrát dýl, než nasbírat dřevo. Ale nakonec si ty prsty mrtvýho děcka přece jen opeču.

Tahle noc byla hodně studená, blahořečím australskýmu hydrofobnímu a homofilnímu husímu peří! I karimatku jsem položila správně, takže žiju. Láhve v báglu jsou plný ledový tříště, nebýt dvou termosek s horkým (teď už ledovým) čajem z večera, který je přece jen malinko zahřívají, byly by asi na kost.

Strašlivý je vyndat se ze spacáku, svlíknout spací hadry a vlézt do těch ledovejch žiletek, co ještě večer byly moje kalhoty. A pak jít fotit východ slunce.

Japonec není žádnej pitomec. Tenhle benzíňák hravě zvládne dítko školou povinné, přiměřeně senilní kmet a venkoncem i pitomá ženská. Viz já :-)

Omlouvám se špekofilům, kterým se teď udělalo nevolno :-)

Barvínek je jedna z mála stálezelených kytek u nás. Tady ho je plná stráň.

I tady se bydlelo. Bývalá Tisovka.

Rybníček neasi

Myslivec v zajetí EONu

Taková normální čundrácká hospoda. Slušně jsem se vnutila do hotelu v Zátoni, poprosila o pivo a vodu do flašky a dala za ni číšníkovi tak královský spropitný, že se dvakrát zeptal, jestli se nepřeslech.

Od Vltavy v Zátoni zase něco nastoupám k sv. Janu Křtitelovi

Hřbitov kolem něj je plnej německejch jmen, na podobenkách na porcelánu paťatý strejcové a tetky s kulatou tváří, co vypadají všechny stejně. Země a její lidi.

Údolím Zátoňského potoka to jde pomalu, je to tu divočina. I tak jsem tu narazila na kozlí plechovku.

Nechci umřít, nechci umřít!

Krajky, fraktály, nahodilost, řád

Spousta jeleních stezek a ve stráních jelení enduro

Tu vodu z hotelu, co byla dražší než pivo a táhla jsem ji už zbytečně, nad Suchým Dvorem ochotně vypila zem.

Na posledním úseku ke Krumlovu přestávají bolet kyčle otlačené od bederáku i protivnej m.piriformis v útrobách zadku, co prej bolí z dlouhýho sezení, a nohy jdou jak metronom.

Až je mi líto, že už víkend končí.

Ale vlastně jsem celou dobu šla na pivo! :-)