Kam na traily po Evropě? II

Já si letos dávám trochu na čas, ale 2026 má zápisek…

Letos zase Itálie! Po loňském lehkém rozčarování z toho, že Tyrolsko není Itálie, ale Rakousko a s bajkováním to tam není úplně ono, jsme se nenechali odradit. Vzali jsme to z úplně jiného konce a to doslova, vyslali jsme to do Val Varaita, na úplný západ Itálie, na hranice s Francií do Kottických alp. Této části vévodí Monviso (3841 m n.m.) a údolím Val Varaita se táhne silnice, která končí třetím nejvyšším alpským silničním průsmykem Colle dell’Agnelo. Je to teda z ****** daleko, ale rovnou řeknu, že bajkování bylo naprosto famózní. Letos jsme nakonec jeli v hodně pozdním termínu (3. týden v říjnu), ale počasí vyšlo úplně skvěle a my si dali 6 dní toho pravého bajkalpinismu.

První zmínku o tomhle údolí jsem si přečetl si přečetl v reklamě na Ride. Znělo to až moc dobře, ale pak jsem začal koukat na túry (ride-mtb.com je konečně anglicky, tak aspoň k něčemu ty příspěvky jsou…) a úplně mne to vtáhlo – sem chci! Nakonec se k tomu hodil podzimní termín, kdy jsme jeli jenom 2 (díky parťákovi za skvělou sounáležitost), v rychlým a pohodlným autě a taky souhra náhod v podobě skvělé předpovědi počasí.

Říjen ve Val Varaita na mne zapůsobil úžasnou kombinací: vypadá to, že tam zažili lepší časy, když to přeženu 1/3 baráků rozbitá, 1/3 na prodej, 1/3 obydlená důchodci; říjen je tam TOTAL offseasson, takže (úplně!) všechno zavřený, nula lidí v horách; to vedlo k jistým problémům, otevřený až poslední kemp (díky za Camp Val Variata), byli jsme tam sami(!) – jak v zombie filmu. No a tohle dohromady s ideálním bajkovacím počasím (2–20 C) udělalo dokonalý týden. Jo a nikdo tam nemluví anglicky, takže když ztratíš šrajtofli a chceš ji najít, tak musíš zapojit celého sebe i uměláka. Ale s trochou snahy se podaří všechno -).

Odjezdili jsme v 6 etapách dohromady 133 km, nastoupali a nasjezdovali 7 836 m. Všechno za svý, žádný lanovky, žádný šutly… Zdrojem výletů bylo opět ride-mtb.com a že jich tam je. Hory sou to divoký, žádný bajk frendly traile, jak ve Švajcu – jak to pasáci, krávy, turisti vyšlapali a voda vymlela, tak to musíš jezdit.

Colletto Balma – 12,4 km, 1 001 m hore

Po půlnoci jsme dojeli do údolí, pár piváků, hodně mrazivá noc pod širákem a jdem na to. Jak by řekl Kopál: „ze studené nohy“ – a to doslova. V 8 ráno jsou 2 C, něco sežrat, převlíct a jedem. Teda moc nejedem, po pár stovkách metrů tlačíme. Po pár stech výškových po šotce se údolí narovná a můžem chvilu jet. Už vidíme, že od zhruba dvašest je sníh… Pak náročná tlačenka do sedla Colletto Chiausis. Od tama krátký zasněžený sjezd – s motákem, který mám z výšky a kocoviny je to kurwa náročné, ale hned zase tlačíme do Colletto Balma, tohle už je z velké části ve sněhu. Ze sedla začínáme parádním sjezdem s kamenýma plotnama, později se pěšina ztrácí, ale salaše znovu navazujeme a jedem parádní horskou pěšinu. Spodek už po širší cestě. Navzdory únavě bezva otvírák – hory mají bizardní tvary, světlo je parádní, vesnice pitoreskní, nikde nikdo.

Odpoledne sháníme kemp, původně plánovaný v Pontechianale je zavřený a berem za vděk kempu níže v Sampeyre.

Col de Chamoussière (Il Pelvo) – 31,8 km, 1 370 km hore

Ráno se vyvezem k přehradě do Castello di Pontechianale a vydáme se na dvanáctsetplus výškových po silnici (kurwa!! Tohle mě nebaví.) do Col Agnel. Za ty 31/2 hodiny nás předjede asi 10 aut a motorkářů, 2 elektrikáři a 1 silničář! Jaký to rozdíl oproti jiným alpským průsmykům, ale stejně je to voser… V sedle je jasný, že to dnes nebude zadarmo – celá západní strana hor, kde máme traverzovat a stoupat ma Il Pelvo je pod 20–30 cm sněhu. Nekoukáme, kdo je kdo, a jdem na to. Napřed si asi půl hodiny musíme prošlapávat cestu, jdu první a jenom tuším, kudy asi vede stezka – tvl tohle je strašná robota. Pak se naštěstí připojí pěšina z Francie, kterou už pár lidí prošlo a obtížnost se maximálmí mění na skoromaximální – každý krok si hlídat uklouznutí, bajk je nakonec dobrý opěradlo (hůlky by asi byly lepší…). V sedle Col de Saint-Véran to vyhodnotíme, že Il Pelvo je dnes mimo naše možnosti a natraversujem do Col de Chamoussière, kde víme, že se přehoupnem na osluněnou stranu a hlavně do sjezdu. Předcházející hodinapůl byla jedna z nejnáročnějších, co jsem v Alpách zažil… Sjezd je dost technickej s několika místama, kde to nejde (nebo jsme moc prošití?), ale je to přesně to, co chceme a máme rádi. Něma sebou párkrát lisknul, asi jsme fakt dost… Maximální spokojenost. Vesnice Chianale je kouzelná.

Lago Bertin (Passo di San Chiaffredo) – 19,1 km, 1 544 m hore

No další nesplněnej cíl, chtělo by říct, ale ve finále je z toho životní zážitek… Autem do Casteldelfino (tahle vesnice je fakt autentická), pár km po silnic k přehradě a hned strašně prudká tlačenka Grange Gheit – uff. Údolí je krásný, tak aspoň tak. Jenže na to navazuje ještě těžší tlačení do strašně prudkého lesa, přes skalky a kořeny. Po nějakých 800 m tlačení se vynoříme z lesa do nádherného údolí, ale vidíme že nás na dalších pár kilometrech (třech!) čeká dalších 800 m tlačení. Stoupáme patrama údolí, na chvilu se zastavím a koukám, že 5 m ode mne stojí kozoroh – lehce prošedivělej samec na mne čumí, tak si chvilu povídáme a jdu dál. Kus před jezerem Bertin je to už dost skalnatý a u jezera je zas 20 cm sněhu, skrečujem plán na sedlo, dáváme oběd a jedem dolů. Je to kurwa těžký a krásný. Napřed kamení, pak kleč, pak les zabarvený podzimem. Kolem 2200 nad mořem vjíždíme do Bosco dell'Alevé, což je jeden z nejstarších borových lesů v Evropě. Total nádhera, jedem pěšinou, která v mapách není, pětisetleté borovice ověšené lišejníkama, protkané starými žlutými modříny jsou fascinující. Pak následuje skvělý sjezd do Casteldelfina. Tohle není pro každýho – hodně moc tlačení, strašně těžký z kopce a neskutečně krásný.

Colle di Sampeyre – 24,3 km, 1 337 hore

„Hele, dneska odpočinkově…“ -D Večer se vykalíme, tak spíme trochu déle, ale ráno hned zase do roboty. Od kempu do kopce po silnici, něco přes 1300 m hore. Stoupá se dobře, ale jak jsem už řekl, po A mě to moc nebaví. Po 3 hodinách jsme v sedle, krásný výhledy na všechny strany. A hurá dolu, ať se můžeme spravit pivákem -). První půlka sjezdu je dost palba prudce dolů, ale barvy podzimu i z tohohle dělají zážitek. Naproti tomu druhá půlka od samoty Funduvet je pěkne technická, dost toček, skalnatý podklad, opuštěné osady a straá stezka do hor v hlubokém korytě.

Passo della Loetta – 25,5 km, 1 484 m hore

Poučeni sněhovými nezdary se soustředíme na „nižší“ polohy. Tohle vypadá dobře. Od přehrady tlačíme napřed po prudkém A pak šoto do asi dvou tisíc, pak traverz hlouběji do Val Varaita. Louky, kravský hovna, žluté modříny. Krátký sjezd a jsme v údolí, které vede do cílového sedla. Po zkušenosti ze středy jsem z toho měl obavy, protože se jedná o sousední údolí, ale tady je to úplně jiné. Velká část je mírná, jde jet a zavře se to až na konci. Údolí je krásné, posledních asi 150 m necháme kola u cesty (stejně tu nikdo není) a do sedla ve sněhu dem jen tak (trochu to sere, protože už jsme bajky vytáhli na plno nesjízdných míst, ale s místním sněhem už máme zkušenosti), protože je to hodně prudký a zasněžený. Nahoře jsme na dosah místního vládce Monviso. Impozantní jehlan kompaktní skály je fakt ohromující. Sestup ke kolům je velmi zábavný… No a pak nastává to, co jsme při stoupání tušili – naprosto fantastickej sjezd až dolů do Chianale. Všechno jetelný, zábavný, s rychlými i technickými pasážemi. Top výlet!

Sampeyre trails – 20,5 km, 1 084 m hore

Odpo valíme dom, tak něco rychlého. Pobalíme kemp a rovnou ze Sampeyre stoupáme na jednu a pak na druhou stranu údolí, na traile, které se jezdili v jednom místním enduru. Vedou po historických chodnících a jsou moc fajn.

Tyhle hory jsou skvělý – je to konec světa, žádnej turistickej shit a je tu levno (sorry, já to mám rád…-) Zůstalo nám tady několik výletů nad 3 tisíce a tak se sem budem muset vrátit.

Krásnej report!