Ahoj všem,
chci se s Vámi podělit o úryvek z nádherné knížky „Kolo – Motocykl – Automobil“ od Kamila Lhotáka. Popisuje jeden cyklistický závod z konce 19. století. Nad tím, jak drsné byly tehdy podmínky a co všechno museli závodníci vydržet, zůstává v dnešní době rozum stát.
Příjemné počtení!
Šéfredaktor pařížského časopisu Le Petit Journal, Pierre Giffard, uspořádal roku 1891 závod Paříž – Brest – Paříž non stop. Během tohoto gigantického závodu na trati, dlouhé 1200 kilometrů, nemělo se nikde dostati závodníkům odpočinku. To byla podmínka zajisté dosti odstrašující, přes to však se přihlásilo 575 závodníků, z nichž 206 se dne 6. září v sedm hodin ráno dostavilo ke startu. Byli tam téměř všichni hrdinové závodních drah a bývalí udatní zápasníci na vysokých kolech, jako Médinger, Jules Dubois, Jiel-Laval, Terront a jiní. Stojí za zmínku, že se nevyskytl již ani jediný závodník, který by se odvážil jeti tento závod na vysokém kole, ještě nedávno téměř nepřekonatelném. Bylo jisto, že slavná doba vysokých kol skončila; u startu závodu Paříž – Brest – Paříž byly samé rovery. Byly to sice závodní stroje, avšak nesmíme se domnívat, že vynikaly zvláště lehkou váhou. Tak na příklad závodní bicykl Humber, na kterém jel vítěz tohoto závodu, Terront, vážil 22 kg! Gigantický závod se stal soubojem Terronta a Jiel-Lavala, starých soupeřů z dob vysokého kola. Oba byli silní chlapíci v nejlepších letech a podobali se spíše těžkým atletům než závodníkům na kole. V jejich svalech však vězela nesmírná síla a závod Paříž – Brest – Paříž byl jet úctyhodným tempem, bez ohledu na četné překážky. Ty se vyskytovaly hlavně v podobě vytrvale se opakujících defektů pneumatik, kterými trpěl nejvíce právě vítěz závodu, Charles Terront. Na svém kole měl namontovány pneumatiky Michelin. Tyto „pneus démontables“ (snímatelné pneumatiky) byly však zdrojem nepředstavitelného utrpení a pravděpodobně by byly zlomily duševní sílu každého jiného muže než Terronta. Vypravuje ve svých pamětech, jak, uraziv prvních 50 kilometrů za 1 hodinu 50 minut, byl postižen prvním z téměř nekonečné série defektů pneumatik. Nezbývalo než seskočit z kola a spravovat, zatím co jeho nejobávanější protivník, Jiel-Laval, ho vesele předjel. Když byla oprava pneumatiky dokončena, Terront vsedl na kolo a za pomoci svých vodičů (téměř každý závodník jel totiž se skupinou zkušených jezdců, kteří se střídali v jeho vedení) pomalu dotahoval Jiel-Lavala. Po několika hodinách se mu to podařilo, obě skupiny vodičů se spojily, a Terront s Jiel-Lavalem mlčky a vytrvale jeli druh vedle druha. Zatím nastala noc. V jednom okamžiku Jiel-Laval seskakuje z kola, Terront přidává a vzdaluje se, avšak nejede dlouho. Jeden z jeho vodičů, Gaetan de Knyff, padá z kola a přitom s sebou strhne druhého vodiče. Jejich kola jsou rozbita, a Terront pokračuje v jízdě sám, bez vodičů. Přijel do čtvrté kontroly v Montaubanu v Bretani ve 2 hodiny ráno, avšak jaké bylo jeho zklamání, když zjistil, že kontrola je uzavřena a funkcionář časopisu Petit Journal, který měl kontrolovat průjezd závodníků, dávno spí. Nečekal závodníky tak brzo. Nezbývalo, než milého kontrolora vzbudit, čímž ovšem Terront ztratil mnoho drahocenných minut, a již tu byl také Jiel-Laval. Po odjezdu z kontroly začal opět němý zápas až do chvíle Jiel-Lavalova pádu. V tom okamžiku Terront přidal a do další kontroly získal náskok 20 minut. Avšak brzy nato nový defekt pneumatiky, tentokrát vskutku obrovská díra! A Jiel-Laval se blížil…
Jak asi bylo Terrontovi, promarňujícímu svůj dvacetiminutový náskok opravou pneumatiky, když kolem něj profičel Jiel-Laval, následuje skupinou svých vodičů! – – – Ale nevzdal se. Všechny své síly dal do nohou a pronásledoval Jiel-Lavala. Musí ho předjeti, musí! Jiel-Laval je před ním již jen 200 metrů, když vtom – nový defekt! Pneumatika je roztržena po celé délce. Dva kilometry jede Terront po ráfku, potom se vzdává bezvýsledné honičky a spravuje. Trpce se táže sám sebe, má-li to smysl pokračovat v tomto závodu, zdánlivě ztraceném. Ale znova vsedá na kolo a jede. Nejede však dlouho. Tentokrát se mu přetrhl řetěz. Spravuje tedy řetěz… A pak zase jede, aby po několika kilometrech znova spravoval. Defekty se střídaly se zoufalou pravidelností, ale Terront se nemínil vzdát. Jel a spravoval, spravoval a jel bez odpočinku. Kde však byl zatím Jiel-Laval? Jiel-Laval, který příliš spoléhal na své vítězství, spal. Ano, dopřál si několikahodinového spánku a tento luxus se mu stal osudným. Na svém sdrátovaném kole přijížděl Terront, a Jiel-Laval spal, spal… Konečně ho vzbudili: „Terront přijíždí!“ Ospalý závodník vsedá na kolo, ale Terront mezitím již projel kolem hotelu. Nezbývá než ho dohonit; snadno se to řekne, ale méně snadno vykoná. Terront je neúnavný; hodinu za hodinou zvyšuje svůj náskok. Má nyní dokonce již zase své vodiče s Gaetanem de Knyffem v čele. Po opravě svých kol dohonili ho vlakem a nyní jedou k cíli. Terront ovšem co chvíli spravuje, avšak nehody se tentokrát nevyhýbají ani Jiel-Lavalovi. Také on musí spravovat, a Terront je stále v čele. Blíží se k Paříži, doprovázen skupinami jásajících cyklistů. V půl sedmé ráno, po jízdě trvající 71 hodin, projíždí první cílem na boulevardu Maillot, v pařížském předměstí Neuilly. Jeho soupeř Jiel-Laval dorazil do cíle téhož dne ve dvě hodiny odpoledne, zatím co třetí v tomto závodu, Coulliboeuf, se objevil v cíli teprve ráno dalšího dne.
Zaznamenávám jednu maličkost, charakterizující tehdejší sportovce: Terront celou cestu kouřil těžké doutníky.
