Bach tour 2026

Po loňské cestě po Bachových stopách do Durýnska a Saska jsem si začal plánovat další etapu, tentokrát na sever.

Motivací na ni byly Bachovy neuvěřitelné pěší tůry z mládí. Třeba v patnácti letech šel 320km z Ohrdrufu do Lüneburgu a ve dvaceti letech 400km z Arnstadtu do Lübecku. Ale k tomu se dostanu později.

Jako dopravní prostředek volím Giant Defy Advanced, kterého jsem koupil vloni v listopadu. Po naladění posedu si dobře rozumíme. Kolo o hmotnosti 9kg přibralo díky hrazdě, brašnám, blatníkům a bidonům dalších 11kg. Před jízdou řeším dilema volby kol, jestli 45mm vysoká karbonová a 32mm obutí, nebo nízká duralová na 35mm pláštích. Rozhoduji se pro nižší profil ráfku a širší pláště, volby rozhodně nelituji.

V pondělí 15. června vstávám ve 2:40, abych po čtvrté hodině ráno seděl s kolem ve vlaku do Prahy a Hamburku, kam přijíždím v jednu hodinu odpoledne. Nádraží je obrovské. Daří se mi najít cestu ven. Na ulici hned dostanu větrnou facku a rozklepu se zimou. 16 stupňů mi připadá pocitově fakt málo. Nedaleko u nádraží je kostel svaté Kateřiny, který Johann navštívil poprvé v roce 1701 a v roce 1720 zde hrál na varhany. Pořizuji snímek a jedu dál. Navigace v Hamburku je peklo. Spousta uzavírek, improvizace, přeplněné silnice a vozidla stojící v nekonečných kolonách i na přechodech pro chodce. S radostí vidím ceduli, že toto město opouštím.

Frčím na severovýchod, protože moře je zde blízko a nechci si nechat ujít tu šanci ho vidět. Hned na 22. kilometru narážím na zdejší atrakci. Jmenuje se dětské hlavičky. Dlážděná cesta s oblými kameny, kde se nechá na silničce jet pouze krokem. Bohužel tento povrch potkám i v dalších kilometrech jízdy. Z kola naštěstí nic neupadlo.

U moře mě překvapily dvě věci. Vítr, který už byl na hraně bezpečné jízdy a písek v řetězu, který mi tam přihrával právě ten vítr. Na molu mám obavu, že mi to vyrve mobil z ruky.

Otočím se a jedu do Lübecku. Ano tam, kam šel Bach 400km pěšky a za pár měsíců se pěšky vracel. A to jen proto, aby na vlastní uši slyšel hrát Dietricha Buxtehude, který na Bacha zapůsobil a ovlivnil jeho tvorbu severoněmeckým stylem. Typickou ukázkou je preludium BWV 549 a pedálové sólo na úvod. Buxtehude byl tou dobou již velmi starý muž a nabídl Bachovi své místo. Ovšem s podmínkou, že si vezme jeho dceru. Teď už nevíme, jak vypadala Anna Margaretha Buxtehude, ale víme, že byla o deset let starší. Dvacetiletý Bach odmítl, stejně jako před ním Händel a Telemann. Víte, třicetileté ženy tehdy vypadaly jinak než dnes. Možná už sem tam chyběl zub… Bach měl jiné plány, chtěl mít spoustu dětí. Jeho třítýdenní dovolená v Lübecku se mu protáhla na čtyři měsíce a měl tak jednoduše průšvih :-)

Pokračuji dál a nastává noc. V navigaci mám uložené přístřešky, altány a odlehlé autobusové zastávky, kde by se dalo na hodinu chrupnout. Mám jen spacák bez karimatky a neplánuji spánek celou noc, abych nedělil aktivitu. U obce Hamwarde se mi podaří naspat asi 80 minut. Vyrážím dál do noci naředěné světelným smogem z Hamburku.

Do Lüneburgu přijíždím s rozbřeskem. Historické centrum je krásné, až na tu dlažbu. Au. Nalézám kostel sv. Michaela, kde Bach zpíval. Strávil zde tři roky na škole, pro chudé děti nadané ve zpěvu. Zde na něj zapůsobilo dílo Georga Böhma. Chodíval pěšky (!) do Hamburku do kostela sv.Kateřiny (ano ten u nádraží), kde byly v té době nejlepší varhany v Německu. Město ještě spí a já se potichu vytrácím a směřuji dále na jih.

Přes Wolfsburg navečer přijíždím do Köthenu. Další velmi zajímavé místo. Bach zde byl zproštěn povinnosti psát duchovní hudbu, protože jeho pán princ Leopold byl kalvinista. Světlo světa zde spatřily slavné Braniborské konzerty, nebo Dobře temperovaný klavír. Projíždím zámkem a připadá mi malý, na rozdíl od dobových obrazů, které znám z knih a videí. S pomocí ochotných domorodců nalézám skladatelovu sochu. Pár fotek a jedu dál. Na večer hlásili pro Lipsko silné bouřky, jednu takovou sleduji, jak roste, ale vzdaluje se ode mne na jih. Hmyz létá nízko, je dusno.

Bouře mne tedy minula, ale vjíždím do čerstvě zalitého Lipska. Blatníky se hodily. Kolem letiště sleduji přistávající letadla, na mostu přes dálnici mi létají nízko nad hlavou. To je zážitek. Beru to rovnou ke kostelu sv. Tomáše, již po osmé. Nikde nikdo, na jedenáctou hodinu nezvyklé ticho a klid. Opatrně opřu dvacetikilové kolo o podstavec sochy a položím na kámen ruku jako gesto omluvy za mojí troufalost. Za mnou se ozve anglicky ženský hlas, jestli si budu přát vyfotit. Paní kolem třiceti let na městkém kole s moderní přilbou obsahující i obrysová světla. Předávám jí telefon, poděkuji. Ptá se mne odkud a kam jedu, tak jí to vyprávím co mi angličtina stačí a ona dokončuje mé věty. Ví totiž o Bachovi úplně vše. Profesionální hudebnice, teď zajišťuje probíhající Bach Fest. Milé a příjemné setkání, velmi osvěžující při tak dlouhé samotě si s někým stejně naladěným promluvit!

Vyrážím z Lipska. Jsem v časovém skluzu a v itineráři cesty s noclehem zde až k Labi nepočítám. Vím, že si musím na chvilku lehnout, nebo bude zle. První ucházející ne prosklená autobusová zastávka nemá lavici, jen betonovou podlahu, druhá zas má plechovou lavici, která mi by odebírala teplo, až bokem z trasy zkouším obec Wäldgen a bingo, je tam zastávečka s dřevěnou lavicí. Usínám na hodinu a probouzí mne zvuky lesní zvěře. Sbalím se a jedu do tmy, kterou začíná jemně prosvítat nový den. V šest už svítí slunce, ale nemí mi dobře. Zoufale potřebuji spát. Dávám kafe na benzínce v obci Lommatzch jako první pomoc, než dojedu k Labi u obce Zehren. Praštím s sebou na první lavičku a okamžitě usínám. Po dvaceti minutách bezvědomí mne probudí projíždějící cyklisté hlasitým pozdravem „morgen!“. Je mi líp. Podél Labe už to dobře znám. Profrčím Míšní, Drážďany, v Königsteinu si naberu vodu a hurá do rodné vlasti. Děčín ještě projedu v pohodě, ale před Ústím nad Labem začínám na kole opět usínat. Na benzínce do sebe hodím velký Redbull a v mnohem lepším stavu pokračuji dál. U Mělníka zastavuji na něco k snědku a pokecám s partou osvěžujících se silničářů. Moc mi kluci pomohli, zase zaková ta duševní oáza a vytržení ze samoty.

Za Neratovicemi začíná oblast prasat za volantem, která se táhne až k Lysé nad Labem. Bohužel. Tolik agrese a neohleduplnosti. Zlatě se mi jelo v Německu v porovnání s tímhle. Za Lysou padá tma a nastává to nejtěžší z celé jízdy. Třetí a poslední noc na kole. Nemám v plánu jít spát, až doma. Vím, že v Hradci budu mít 960km a chci to dojet na tisícovku. Stačí zajet do lesa na dva lesní kruhy a litránek bude doma. Jenže. Poslední stovka je na morál. Střídám jízdu na hrazdě s jízdou ze sedla v poměru 4/1. Nahlas si sám se sebou povídám proto, abych neusnul. Na okruhu v lese už vidím i to, co tam není. Zajíc u cesty, který stříhá nad hlavou metrovýma ušima. Byla to vlající tráva. Jsem na limitu. Naštěstí to vyšlo přesně a ve 3:40 jsem doma. Sprcha a spát, spát a spát!

Z celé jízdy mám skvělý pocit, přesně takový, když si splníte sen. Vlastně dva sny. Putování s Bachem a tisícovka na kole. Teď už mi zbyl jen Mülhausen v Durýnsku, tak zas někdy příště!