Když ji miluješ (cyklistiku), není co řešit…

Dubnové počasí nás nejdříve rozmlsalo letními teplotami, slunce vysušilo silnice, lesní cesty i stezky a vytvořilo ideální podmínky pro všechny možné druhy cyklistiky…, ale v půlce měsíce najednou přišla rána a s plnou parádou se vrátila zima.

Na obloze většinou oblačno, zataženo, vítr, nízké teploty, déšť a někde dokonce i znovu nasněžilo. Aprílový apríl.

Co to ale znamená pro cyklistu? Pro cyklistu, který už si konečně s radostí začal zvykat na letní outfity a zimní oblečení schoval na to nejspodnější místo ve skříni?


Začíná závodní sezóna a jen tak sedět kvůli špatnému počasí doma a čekat, až znovu přijde jaro, není pro růst a udržení formy moc dobré. Kdo má trenažér, ten má problém vyřešený. Ale spoustě z nás prostě nezbývá nic jiného, než prohledat spodní polici skříně a před jízdou na sebe zase navrstvit něco teplejšího.
Nicméně i tyto rozmary počasí se dají v cyklistice využít, třeba ke zpestření mnohdy stereotypních tréninků. Zážitky ze dvou jízd v těchto ne úplně komfortních podmínkách se Vám pokusím zprostředkovat v tomto článku.


Začínala poslední třetina dubna. Už při pohledu z okna to venku nevypadalo nijak lákavě. Ale bylo by škoda nevyužít chvilky volného času. Navlékl jsem se do ryze zimních svršků, nazul zimní tretry, pod přilbu po delší době nasadil čepici. A dobře jsem udělal.

Správný tlak v pneumatikách a i samotná pozice jezdce na kole je důležitější než jindy.

Chvilku předtím, než jsem vyjel, začalo docela hustě pršet. Překvápko, které nepotěší. Ale přece to kvůli pár kapkám nezabalím ještě před startem, když už jsem se nachystal. Naleštěný bajk, čisté voňavé oblečení… Start za těchto mokrých podmínek mě zbavuje jednoho dilematu. V podstatě hned od startu je mi jedno, jestli projedu bahnem nebo kaluží, protože vím, že stejně domů čistý nedojedu.


I na ten déšť jsem si po chvilce zvykl. Edge ukazoval teplotu lehce pod 2°C. Po krátkém nutném prologu po asfaltu jsem konečně vjel do lesa. Stoupání na Píškovou bylo ještě v pořádku, lesní cesta je díky zajetému makadamu pevná, takže se jelo dobře. Prvních 300 výškových, tak akorát na zahřátí. Já ale věděl, co mě čeká. Úsek z Hůrky a dál na Kuželek je rozbahněný i tehdy, kdy se všude jinde práší, takže v těchto místech začalo rodeo. Stezky promočené, podmočené, blátivé… netrvalo dlouho a já i kolo jsme nabrali kropenatý look. Dokonalé mimikry.


Rozmočený povrch je samozřejmě i měkký a kluzký a je třeba na to myslet nejen ve sjezdech, ale i při jízdě do kopce. Správný tlak v pneumatikách a i samotná pozice jezdce na kole je důležitější než jindy, to mám vyzkoušené už ze zimních vyjížděk na sněhu a ledu. Na blátě je to podobné, prostě to klouže. Je potřeba zvolit správný převod a těžiště vychytat tak, aby zadní kolo mělo co nejlepší záběr. Občas to i tak proklouzne, což bere síly, ale když to člověk ukočíruje, o to větší radost má, když kopec dá v sedle.


Vyjel jsem na Lázy, odkud jsou obvykle krásné výhledy na Beskydy a Hostýnské vrchy. Ten den nebylo ze zřejmých důvodů vidět nic moc. Nahoře jsem se napojil na trasu MTB závodu Drásal a pokračoval směrem na Troják. To byly galeje. V těchto místech probíhá těžba a těžké lesní stroje tamní krajinu mění k nepoznání. Hluboké koleje v hlubokém bahně, hluboké kaluže. Skoro až po Čečetkov zábavná dřina, klouzání, hledání správné stopy, ale s trochou štěstí se to dalo celé projet.


Užil jsem si kamenitý sjezd z Čečetkova a přes Bludný a kolem rozhledny Maruška jsem dojel na rozcestí pod Trojákem. A konečně po hodině a půl jízdy přestalo pršet. Co taková drobná změna počasí udělá s chutí k další jízdě, to nemusím ani zmiňovat. Takže dál už po modré směrem na Tesák. U tří kamenů se na mýtině držel sněhový poprašek, ale jinak pořád stejný scénář. Bláto, bláto, bláto.


Z Tesáku jsem se vydal po zelené přes osadu Vičanov a napojil se na asfaltku vedoucí do Rajnochovic. Ale ne na dlouho. Odbočka doprava a stojka přes chatovou oblast Paseky, kolem chaty Kiki na horní konec Rajnochovic. Tam jsem po krátkém sjezdu najel na bahnitou cestu, po které jsem měl jet asi jen 100 metrů k další odbočce. Blátem jsem jel v podstatě skoro celou trasu, ale tohle byl nějaký jiný druh. Bylo to nějaké žluté jílovité lepidlo, které se okamžitě nalepilo na pláště, rám, řazení, prostě všude. Zadní kolo bylo obalené tak moc, že neprošlo vidlicí. Takže klacek a špárat a čistit, jinak bych se dál nedostal.


A čekalo mě poslední, o to výživnější stoupání, znovu na Lázy. Kousek po pěkné šotolině a pak nejprudší 20% úsek po rozmočeném podkladu, který důkladně prověřil sílu v nohou i techniku jízdy. Když jsem se vyhoupl na vrchol, začal se vzduch pomalu čistit, dokonce sporadicky vykouklo slunce, takže i nějaký ten výhled na zasněžený Kelčský Javorník nebo na beskydské kopce jsem si mohl užít. Čekal mě už jen sjezd do Mikulůvky a podél řeky Bečvy domů.



O dva dny později jsem na FB viděl fotky z Pusteven, na kterých to vypadalo jak v ledovém království. V půlce jara prostě regulérně nasněžilo. To jsem nutně potřeboval vidět na vlastní oči. Přece jen, v tuto dobu to není úplně obvyklé, a když už si to počasí s námi tak hraje, tak proč toho zase nevyužít k zajímavému zážitku. Takže zase nahodit komplet zimní ohoz, uvařit čaj do termobidonu a jelo se.


Než jsem se nachystal, ranní nesmělé slunce se schovalo do mraků. Teplota se pohybovala kolem nuly, ale vybraná trasa po úbočí Veřovických vrchů v podstatě pořád zlehka stoupá, takže zima mi opravdu nebyla. Tahle lesní cyklotrasa nad Mořkovem a Veřovicemi, to je lahůdková šotolinová „magistrála“, nedávno opravovaná, takže ji můžu doporučit i na výlet s rodinou (cyklotrasa č. 6016). Já za to vzal trochu svižněji a za chvíli jsem byl pod Velkým Javorníkem. Kolem tohoto ikonického kopce jsem dojel až na jižní okraj Frenštátu pod Radhoštěm, odkud už to bylo jen pár kilometrů do Trojanovic.


Zasněžené kopce Beskyd byly schované v mlze a a já jsem se blížil k Ráztoce, kde začíná legendární Knížecí cesta stoupající na Pustevny. Symbolicky u zavřeného stánku s občerstvením jsem dal sváču a upustil trochu vzduchu z pneumatik kvůli lepšímu gripu. Věděl jsem, že asi od 700 m n.m je na jinak asfaltové cestě souvislá vrstva sněhu. Teplota -1,7°C slibovala, že sníh bude zmrzlý a tedy sjízdný… a taky byl.


Stoupalo se parádně, mlha tvořila mystickou kulisu a stromy obalené sněhem a ledem na mě s každým zafoukáním větru poslaly zmrzlou spršku. Po 5 km s průměrným sklonem 7,6% (údaj ze Stravy) se přede mnou otevřel areál Pusteven a jako lusknutím prstu se během chvilky rozplynula mlha a vyšlo slunce. I teplota okamžitě skočila na plusové hodnoty. Cvakl jsem nezbytnou fotku s Jurkovičovými stavbami Libušínem a Maměnkou a čekal mě sjezd.

Cyklistiku miluju a jsem ochoten obětovat jí trochu toho komfortu.

Mohl jsem v klidu sjet po suché silnici na Prostřední Bečvu a pak pohodlně domů, ale já si vybral lesní cestu kolem chaty Mír do Rožnova (cyklotrasa č. 46). Viděl jsem, že ve sněhu jsou vyjeté koleje a to mě přesvědčilo, že trasa bude sjízdná. To jsem ještě netušil, že mě čeká největší dřina z celé jízdy. Ano, ve sjezdu.

Vyjeté koleje totiž skončily asi po kilometru a já, místo abych to otočil, jsem začal bojovat s vrstvou čerstvého sněhu, ve které byly jen stopy nějakého turisty samotáře. A já musel makat skoro na nejlehčí převod jak o život, dokonce i z kopce se sklonem kolem -8%, abych se aspoň pomalu pohyboval vpřed. Několikakilometrová nekončící otročina.


Musím říct, že takhle jsem se při jízdě z kopce ještě nenadřel . Tato trasa totiž vede po jižním svahu radhošťského masivu a slunce už má docela sílu. Proto tam byl sníh mokrý a měkký. Za odměnu se mi tam otevřely krásné výhledy a zpětný pohled na vrchol Radhoště v chomáči mlhy byl taky zajímavý. Čím níž jsem byl, tím méně sněhu bylo na cestě a postupně jsem tak dotancoval až na asfalt a svezl se po něm až domů.



Dvě jízdy v podmínkách na toto období docela nestandardních v rámci několika málo dnů. Naprosto rozdílné a přitom měly tolik společného. A jaký má tento druh masochismu pro mě přínos? Proč to dělám? Především – jak naznačuje nadpis, cyklistiku miluju a jsem ochoten obětovat jí trochu toho komfortu (čili není co řešit).

A taky je dobré vědět, co všechno si v těchto podmínkách při jízdě na blátě nebo sněhu ještě můžu dovolit, kolik toho pláště udrží, než ztratí grip, jak se chovají brzdy nebo řazení. A v neposlední řadě, jaké oblečení zvolit, aby mi za konkrétních podmínek nebyla zima, ale ani horko. To je velká alchymie. Je to všechno obrovská zkušenost, která se nedá vyčíst z manuálů, musí se zkusit a prožít. A takový trénink je k nezaplacení.

A potom platí to otřepané… těžce na cvičišti, lehce na bojišti.