Velocino - od výrobce lehátek pro Mussoliniho

Kolům značky Velocino se nejspíš stala osudnou právě jejich odlišnost. Stroje byly sice lehké a skladné, jezdci si na nich ale připadali spíše jako na barových stoličkách než jako na kolech.

Příběh se začal psát v roce 1933 v italské Bologni, kde inženýr a vynálezce skládacího lehátka Ernesto Pettazzoni navrhl první skici tohoto netradičního kola. Požadavek přišel od Benita Mussoliniho, který byl velkým příznivcem cyklistiky. Zadání znělo jasně - vytvořit malé, skladné a snadno nositelné kolo pro dospělé. Není zřejmé, zda za tímto požadavkem nebyl skrytý záměr získat lehké kolo pro armádu, jisté však je, že vzniklo raritní městské kolo. Pettazzoni si ho nechal v Británii patentovat a dostalo jméno Velocino. Mussolini si ho oblíbil a sám na něm jezdil.

Základní myšlenkou kompaktního městského kola byly jeho malé rozměry, které majiteli umožňovaly uložit kolo do kufru auta nebo si ho odnést v ruce do kanceláře. Zadní kolo mělo průměr 26 palců a přední jen 12 palců, což je rozměr odpovídající nejmenším dětským kolům. Sedlo a zároveň i těžiště spočívalo nad zadním kolem, což při jízdě po rovině problém nebyl, ale při jízdě z kopce už bylo udržení rovnováhy docela věda, naopak jízda do kopce vyžadovala dodatečnou energii při šlapání a výrazný náklon jezdce dopředu. Praxe tedy ukázala, že Velocino bylo strojem určeným k ležérní jízdě po městě po rovině.

Řidítka ve spodní poloze.Odpružené kožené sedlo, karbidka a brždění torpédem, to jsou meziválečná kola.


Pozitivem bicyklu byla pak schopnost překonávat běžné městské překážky a terénní nerovnosti. Velmi specifická řídítka mohla mít dvě polohy. V té atraktivnější byla otočená pod sedlo a jezdec měl gripy řídítek vedle svých stehen. Druhé polohy lze dosáhnout otočením řídítek o 180 stupňů do klasické polohy. V tomto případě si ale někteří jezdci mohli připadat jako na barové stoličce. Pozice vyžadovala propnutá záda a v ruce už jen chyběla cigaretka nebo sklenka. Ovládání stroje v této pozici ovšem záviselo na délce stehenní kosti a celkové výšce postavy jezdce - čím vyšší jezdec, tím více posunuté těžiště vzad. Zajímavý byl stroj i z pohledu diváka - zvlášť když cyklistu pozoroval zepředu, nebylo pod ním kolo téměř vidět a musel působit, jako by opravdu jel na zmíněné barové stoličce.

Pohodlná relaxační jízda na Velocinu byla hlavní marketingovým lákadlem.Patent z roku 1935 znázorňuje řidítka v horní poloze. (ve spodní poloze čárkovaně)



Kolo začal Pettazzoni vyrábět a prodávat ve svém obchodě v Bologni v roce 1936, ale už o dva roky později byla jeho činnost ukončena 2. světovou válkou. Vyrobeno tedy bylo velmi málo kusů. Po válce se Pettazzoni snažil firmu oživit, v roce 1947 ale zbankrotoval a za jediné východisko považoval sebevraždu. Velocino ale v zapomnění neupadlo a v 60. letech jeho myšlenku obnovili hned tři výrobci z různých zemí. V Anglii ho přinesl Raleigh, u nějž kolo dostalo příznačné jméno Donkey (tedy Oslík), v holandsku ho vyráběla firma Union pod názvem Strano a v Německu ho též pod jménem Donkey vyráběl jistý Emilo Friedman. Stejně jako v případě původního Velocina, se i tady počítaly vyrobené kusy v řádu desítek, nejvýše stovek. Masové rozšíření tohoto stroje nejspíš brzdil příliš exotický vzhled a nevšední způsob jízdy. V 70. letech se něco podobného vyrábělo v Itálii úpravou klasického pánského kola a poslední pokus o oživení Velocina provedla italská firma Abici v roce 2010. Od té doby podobné stroje vznikají spíše v dílnách domácích kutilů a nadšenců do městské cyklistiky. Koncepcí rámu a řízení se podobají původnímu Velocinu, často se jedná o části rámů z jiných kol pospojované dohromady podle fantazie svých tvůrců. Pozornost v ulicích ale rozhodně upoutají i domácí kreace.

Dobová idilická fotografie  zachycující i předválečnou módu.

Ceny původního Velocina se pohybují v řádu tisíců EUR, větším problémem je jejich nedostupnost na trhu. V historické části Košic lze ale občas v létě vidět renovované Velocino, Strano Union a doma vyrobené Velocino, což je v této kombinaci asi světový unikát. Vyobrazený stroj se nachází ve sbírce sběratele Petra Luczyho.


Text a foto Andrej Fortis - noelgabriel
Překlad a korekce - Tomáš Vitvar - jecnak

Další čtení a zajímavosti:




Související téma ve fóru

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.