Reportáž: Gravel Blinduro 2021

Třetí zářijový víkend se v České Kanadě konal v kempu ve Starém Městě pod Landštejnem již čtvrtý ročník akce Gravel Blinduro. Tento specifický i koncepčně jedinečný gravel počin Michala Prokopa a Zdeňka Póla je vlastně takového druhu v ČR jediný.

Koncept této dvoudenní akce je přitom jednoduchý. Na výletním okruhu Českou Kanadou je nasázeno několik rychlostních zkoušek, které se jedou v rámci možností na krev a mezi nimi se točí takřka poklidné párty tempo, klidně od hospody k hospodě, pokud tedy na nějakou po cestě narazíte. Rychlostních zkoušek bylo letos na okruhu pět, jedou se bez přípravy a osahání prostě naslepo, na pocit, na zkušenost i mnohdy štěstí, hlavně však na plný plyn. V sobotu na nás kluci měli připravený 75 km dlouhý okruh se 1300 nastoupanými metry, v neděli k nám byli milosrdnější; 70 km a o 200 m méně kopců.

Okruh Gravel Blinduro 2021.

Osobně jsem byl vlastně na Gravel Blinduro podruhé, ročník 2020 jsem musel oželet. Poprvé to tedy bylo v roce 2019, tehdy ještě na osmikilové krosce Cannondale SuperX 2016. Letos jsem vytáhl do boje svoji jednici, tady už maličko okoukaný železňák Stooge Scrambler v monstercross vydání. Z 12hodinovky v Sokolově mi zůstalo na kole užší obutí (Schwalbe Thunder Burt 2,35), které už mělo moji dostatečnou důvěru, že projede velkou hromadou bláta i jiných nejen organických nástrah. Asi jsem zase atakoval stupně vítězů v nepsané soutěži o nejosobitější stroj, párkrát jsem ho nechal někde stát a koukal se zpovzdálí, jaké reakce bude mezi tolika gravel uctívači vyvolávat, nezklamal.

Startovní meeting.

Nakonec se na startu letos sešlo úctyhodných 228 štěrkoletců a 33 štěrkoletek, kteří pak vyráželi ve dvacetihlavých skupinkách na okruh. První skupinka s označením „A“ vyrážela do boje v sobotu 18. září v 11:00. V tu chvíli jim padal shůry skutečně vydatný déšť a my ostatní jsme s nadějí sledovali meteoradar, modlili se v boha Azůra a zároveň litovali těch prvních pár skupin, jejichž morálka procházela dosti zvlhčeným testem psychické odolnosti. Start skupinek byl načasován po 10 minutách, takže Béčka 11:10, Céčka 11:20... #atakdále...

Start skupiny R.

Naše tak trochu prominentní skupina „R“ měla tedy start až v 13:40. Ani netuším, z jakého záhadného důvodu byla vlastně poslední. Možná kvůli Rudovi #315, našemu srdnatému kapitánovi. Organizátoři týden před akcí přišli na FB a IG s nabídkou kvalitního grevlování pod vlajkou kapitána Rudy@Velo tečka cz. Kdo chtěl, tak mohl post heštegnout hláškou #rudajemujkapitan, a jeho přání tak mohlo být vyplněno. No i moje nakonec bylo, a abych nejezdil do Kanady s prázdnou, tak jsem nádrž Anglána dotankoval plnou, a jak jinak než karibského kapitána Morgana... černého, jemně kořeněného.

Kapitán kalí Capitana Mograna.

Ačkoliv to profláknuté motto řešící souběžné řízení a požívání by mělo platit i za volantem ohnutým do tvaru beraních rohů, kapitán mizel rychle. Dlužno dodat, že jsme požívali pouze v malých dávkách a množství bylo značně omezené. V sobotu nám tekutý kapitán vydržel minimálně do třetí erzety. Na tu první nám to ze startu trvalo více než hodinu, počasí bylo už v tu dobu takřka milosrdné. Před první zkouškou naslepo jsme se ještě stihli vyfotit s monumentální ďáblovou prdelí a po dalším kilometru ta správná závodní „prdel“ právě začínala, téměř po 25 km rozehřívání. Chvíli jsme se v týmu dohadovali, kdo kdy pojede, ale nakonec jsme se domluvili, a tak jeden po druhém jsme těch pár wattů navíc poprvé do pedálů pustili.

Ďáblova prdel, foto David Peška.

Úvodní rychlostní zkouška bohužel pro jednoho člena naší party nedopadla příliš dobře. Pár metrů před cílem poslali Jirku #328 k zemi bezohlední baťůžkáři motající se po trati. Ten už pak z cíle erzety putoval erzetou do nemocnice a pak se zlomeným levým kotníkem večer ještě hrdinně odřídil domů. Není nad to být ortoped, odborně se diagnostikovat přímo ještě na zemi a mít auto s automatem. Jirka sám minulý ročník pomáhal jednomu zraněnému a letos ta peškovitá karta bohužel padla na něj. Naše skupinka se mlčky pomalu přesouvala na druhou rundu. Cestu jsme si ještě zpestřili sázením stromků v kůrovcem zasažené lokalitě a pár těch listnáčů každý nakonec do země zasadil. V tu dobu naše parta vykrystalizovala do stabilní čtveřice ve složení Saša #323, Ruda #315, Honza #329 a já #314.
Třetí sobotní RZ byla krásným překvapením, nikdo jsme asi nečekal průlet bikeparkem s klopenkami, skoky a můstky. Saše bohužel vypovídala službu zadní hydraulická brzda, tak si musela tuto trailovou veselici nechat ujít a segment dala po svých. Čtvrtý segment byl sakra dlouhý, se strmým startem končícím v hluboké kaluži roztažené přes celou cestu a nakonec táhlým stoupáním až do cíle.

Poslední erzeta dne, respektive už večera, byla ke konci hodně technická, hrabankou, přes kořeny a na naši skupinku vyšla relativně pozdě, kdy v lese už moc světla nebylo. Anglán byl zas ve svém živlu a nebohý Honza #329 na relativně tenkých hladkých měl i s odpruženým představcem co dělat, aby mu řídítka z rukou nevyskočila. Nevím, zda to bylo tím, že jsem ho dojel a můj bzučící Sram ořech byl jak dotěrný komár, mám však pocit, že jsem v tom byl ale nevinně, když se Honza seknul o macatý kořen a vytočil pak krásné salto s dopadem do téměř čistého telemarku. Po 75 km, po pěti a půl hodinách v sedle jsme tak dorazili do cíle poslední rychlostní zkoušky, zadělaní, spokojení, utahaní, nicméně celí.

V cíli.

V sobotu nás ještě čekal připravený program s hudbou tancem a bunny hopem, a pro mnohé ani v sobotu neskončil. Kapitán #315 to s nejvěrnější posádkou zabalil až v půl třetí a vůbec jsem se divil, že když dorazili v neděli v 11 na start, tak vypadali tak odpočatě a svěže. Sám jsem se pověsil mezi stromy už někdy v půl jedenácté a probouzel chvíli po svítání s myšlenkou, že letní spacák a zateplení hamaky musím pro večery v Kanadě nějak adekvátně apgrejdovat. Snídaně byla k dispozici už od sedmi ráno, nicméně asi byl lepší nápad si ještě maličko přispat a nemixovat tak vůni míchaných vajíček s vůní čerstvě vytřené podlahy.

Zavěšen v Kanadě.

Áčková parta vyrážela v neděli na trať už v 9 hodin. Naši tak měli spoustu času, aby naspali téměř krásných 8 hodin. Byli jsme opět poslední parta, co vyrážela v 11:00 do připraveného okruhu, tentokrát však z druhé strany. Ještě ve Starém Městě jsem nechal točit dotankovanou placatku s panem Morganem a díky velkému zájmu se mi už vrátila téměř prázdná.

Kapitán v oběhu.

Šestá erzeta Blindura nás čekala už na pátém kilometru a vedla mírně do kopce po parádní, štěrkem vysypané lesní cestě, příjemná, houpavá, rychlá. Přejezd na druhou jsme si zpestřili v Nové Bystřici v hospodě u Toma, kde se k nám přidal svérázný samorost Honza #176 řešící svůj ucházející zadek. Ve víru vášně hned při přesunu k prvnímu segmentu trefil něco ostrého a první nedělní erzetu už jel i po dofoukání na startu víceméně na pár barech. Ani kýbl mlíka a přidaný knot mu nakonec nepomohl a musel po nějaké době jízdy na prázdném jít do té nemilé prasárny a nahodit v lese přes mlíko duši. Měl kliku, že nás přijel zrovna zkontrolovat sběrač mrtvol Michal Prokop vybavený velkou pumpičkou a galonem vody. Nicméně Honzíkovu pohádku o squirtujících babičkách, kterou u svlékání pláště plného mlíka vyprávěl, asi nikdo z nás do konce života bez odborné pomoci patrně z hlavy nedostane. Sám jsem měl dost problém se soustředit na trať další RZ, která začínala v cíli sobotního segmentu a táhla se pak přes obrovskou blátivou kaluž dál po kořenech do kopce až do cíle. Neděle odsýpala v úplně jiném duchu, počasí bylo o mnoho příjemnější, vývar a pivo v Bystřici bodnul velice, Saša s opravenou brzdou pomalu ztratila zábrany. Poslední segment Blindura končil opět technickým sjezdem přes kořeny a slalomem mezi stromy přímo do cyklokempu, Anglánovi tahle kombinace prostě chutná a mě tak s přiblblým úsměvem dovezl do cíle.

R-tým v cíli.

Co dodat... Gravel Blinduro je prostě jedinečná akce s velice příjemnou atmosférou a výborným zázemím. Letošní ročník vyšel opět krásně, počasí mohlo tedy být o trošičku více babí, nicméně i tak to bylo v neděli nakonec bez kapky, trať byla luxusně připravená, a když se k tomu sejde výborná parta, tak to je záruka nezapomenutelného víkendu. Na této akci mě prostě baví její velmi pohodový, spíše sociální koncept. V podstatě o žádné velké závodění ani tolik nejde. Člověk vypadne z běžného životního rytmu a záviděníhodný celý víkend může strávit s podobně postiženými jedinci, kteří propadli kouzlu kombinace silničních řídítek a rozměrnějších plášťů.

Končím tedy standardně… Mám jasno, co budu 17. a 18. září 2022 dělat. Tento třetí zářijový víkend to bude dycky grevl a dycky kde jinde než ve společnosti bezva grevl party v Kanadě. Uvidíme, třeba i na novém neméně osobitém stroji. Člověk by se měl nějak v životě posunout a snad i já už také konečně zasunu titanovou sedlovku do titanového rámu... Prostě titanu není nikdy dost, o grevlu ani nemluvě.

Související linky a zajímavé odkazy




Související téma ve fóru

Téma reakcí autor poslední
Gravel do 100k 273/273 fred15 26.9.21 12:25
Gravel s odpružením 29/29 Vaz 8.12.20 16:54
Jízda na gravel kole 224/224 Jenda82 26.10.20 16:30
Gravel, all road, endurace silnice 415/415 gargamel 1.11.17 16:38

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.