Reportáž: Osm cyklistů a jen 15 nohou, to je nejdelší závod v České republice

Je tma, Michal do kopce trošku zpomaluje a zezadu se pomalu přibližuje Ondra. Docvakne ho? Netrvá to ani pět minut a Ondra už je před Michalem. Michal to ale nevzdává, na chvíli se pověsí za Ondru a po chvilce už jsou vedle sebe a užívají si toto snad nekonečné stoupání. Nikdo neví, kde je vrchol, tma je všudypřítomná a nepomáhají ani světla doprovodných aut.

Nakonec se však cesta srovná a oba si mohou alespoň na chvíli odpočinout. To už je ale čas na střídání a po Michalovi je vždy řada na mně, takže mizím ze zadního světla doprovodného auta, usedám na své “técéerko” a střídám se s Michalem, jak jen to nejrychleji jde, abych neztratil Ondru z dohledu. Vím ale, že to bude těžké, Ondra je evidentně mnohem lepší cyklista než já. Vystřídali jsme, Ondra mně ucukl, ale naštěstí je tady sjezd a to mi jde, takže během chvíle jsem u Ondry, dokonce ho předjíždím a nabízím mu odpočinek v háku. Ondra s radostí hák přijímá a za chvíli už pobízí k dalšímu boji. Ten na oplátku přijímám a dalších 10 km si nedarujeme nic. Je to hodně rychlé a náročné střídání, s Ondrou jedu fakt hodně rychle, a proto s radostí slyším, že i on bude střídat. Upřímně jsem rád, vím, že ho bude střídat Míša a tak nějak si říkám, že s ní by to nemusela být taková dřina. Už vidím na horizontu jejich auto, zvolňuje Ondra i já, něco mi ale nesedí. Spletl jsem se! A sakra! Na horizontu nečeká Míša, ale Ježura a mně tuhne úsměv. Vyfasovat Ježuru v tomto zvlněném profilu je pomalu trest. No ale co? Kdy zase budu mít možnost, nahánět se s Jirkou Ježkem? Vidím ho pořád jen v televizi, teď se s ním potkávám na trati, a tak si to jdu užít. Už v prvním stoupání mi ale odjíždí, v prvním městě ale mine odbočku a dostávám se před něj. Nepřestávám šlapat, ale přece jen zvolňuji a ohlížím se, jestli mě dojede. Možná jsme v tu chvíli soupeři, ale sluší se být gentlemanem i na trati. Netrvá dlouho a vidím Jirkovo přední světlo, cestu našel, je to dobré, jedeme dál. Později zjišťuji, že jsem Jirku zdravě naštval, když jsem mu frnkl, a proto teď začal šlapat o poznání víc a sám později v cíli konstatuje, že naše vzájemné nahánění ho vážně bavilo a v tu chvíli se i závodilo. A v jakém že cíli? V cíli nejdelšího cyklistického závodu v České republice.

Michal to nevzdává a dotahuje Ondru.Tma je nekonečná a já bojuji s Jirkou Ježkem, doslova loket na loket.


Že jste ještě neslyšeli o nejdelším závodě? Nevadí, i pro mě byl tento závod dlouho neznámý, vše se ale změnilo v roce 2017, kdy jsem tento závod jel poprvé a jednou provždy se do mojí paměti zapsala dvě čísla, a to 2 222 a 111. Vysvětlení je velmi snadné, 2 222 je vzdálenost, délka závodu a 111 je časový limit. Jinými slovy: máte 111 hodin na to, abyste ujeli 2 222 km na trase kolem celé České republiky, která vede napříč všemi kraji, a tato je okořeněna průjezdními body, letos ve znamení vody, tedy po vodních dílech, nádržích, rybnících a jiných významných místech spojených s tímto živlem. Na jednotlivých průjezdních bodech se pak nacházejí QR kódy, které je potřeba vždy naskenovat do GPS trackeru, díky kterému mají pořadatelé i fanoušci od monitorů online přehled, kde se který tým nachází. Ale nebojte se, nejste na to sami. Máte možnost být součástí osmičlenného nebo čtyřčlenného týmu, ale pozor, jedna z hlavních podmínek je, aby byl součástí týmu minimálně jeden hendikepovaný cyklista nebo cyklistka, a je jedno, jestli jede na normálním kole, trojkolce, nebo handbiku. A právě tato podmínka je zakotvena už i v samotném názvu závodu Metrostav Handy cyklo maraton. Tento závod diriguje Heřman Volf, sám “cyklista” handbiker, který byl po úrazu na lyžích nucen přesednout na invalidní vozík.

Mapa závodu, pořadatelé nezapomněli na žádný kraj.Za volantem vychovatel Mates a na místě spolujezdce kapitán B týmu Pavel Richtr.


Když jsem na úvod popisoval boj mezi Michalem a Ondrou, pak Michal je právě tím handicapovaným členem našeho týmu. Nejde o nikoho jiného než mnohonásobného účastníka zimních i letních paralympijských her, skvělého cyklistu i lyžaře, starostu obce Jeneč a v neposlední řadě skvělého chlapa a parťáka, Michala Starka. Pokud jste o Michalovi ještě nikdy neslyšeli, tak Google pomůže a věřím, že budete až překvapeni, co tento chlapík dokázal. Věřte, že má můj obdiv a respekt, což jsem mu i sám řekl, na to se však jen lišácky, skromně a pokorně pousmál, aneb když někdy není potřeba slov a stačí jen úsměv.

Michal Stark - závodník.Michal Stark - gentleman, s pozorností pro mého syna Kubu.


A když už jsem zmínil Michala, nesmím zapomenout ani na jméno Jirka, které taktéž padlo v úvodu. Zde zase nejde o nikoho jiného než o Jirku Ježka, tolik známého hendikepovaného cyklistu, kterého můžete znát i z televizních obrazovek coby moderátora sportovních zpráv na CNN Prima News.

Láďa Folber a Jirka Ježek v cíli - na trati možná soupeři, ale jinak kamarádi.Do cíle vždy jen s úsměvem.


Celý tento závod odstartoval v úterý 27. července z Prahy, chvíli před obědem, jednotlivé týmy vždy v pořadí dle umístění v předchozím ročníku, takže náš tým Praha Na kole dětem startoval čtvrtý od konce. Ano, loni jsme skončili na čtvrtém místě. A když už jsem vzpomněl náš tým, a tedy tým pod názvem Praha Na kole dětem, pak se sluší a patří představit i jednotlivé členy. Michala Starka jsem už představil, takže pokračuji na další výraznou tvář, a to Pepu Zimovčáka, tolik známého velocipedistu, rekordmana, a hlavně zakladatele nadačního fondu Na kole dětem, kdy jízdou napříč republikou rok co rok získává finanční prostředky pro děti s onkologickým onemocněním. Další členové pak jsou z řad radních a zaměstnanců Magistrátu hl. města Prahy, jako např. Vít Šimral, radní s gescí pro sport, zastupitel Pavel Richter, právník Vladimír Folber, bývalá reprezentantka v dráhové cyklistice Andrea Čechová, neskutečný dříč a vrchař Vašek Vorlíček a já. A pak jsou to ještě dva řidiči, bez kterých to prostě snad ani nejde, a to vedoucí oddělení sportu Magistrátu hl. města Prahy Zdeňa Hübner (na BF nick zdenekhubner) a Mates Hruška, vychovatel z Jedličkova ústavu. Především řidiči zaslouží obrovskou porci uznání, neboť zatímco my odpočíváme, oni pořád řídí a kroutí tak s tou pomyslnou “kulatou lopatou” snad bez přestávky. Zdeňo, Mates, opakovaně díky. V minulosti jsem si to sám zkusil, o to víc jsem vděčný za Váš výkon.

Pepa Zimovčák a jeho typická cyklistická obuv, sandály.Jirka Ježek a já na startu.


Prozradil jsem, že start byl v Praze, ale kde je cíl? No opět v Praze, na Džbánu, jen někomu je cíl vzdálenější a někdo v něm bude dřív. Nikdy však nevíte kdy v něm budete, a byť můžete do cíle přijet jako první, ještě to nutně neznamená, že se postavíte na stupínek nejvyšší. Ani letos tomu nebylo jinak, a i přesto, že fyzicky první byl v cíli tým We Love Cycling pod vedením Jirky Ježka a my byli v cíli druzí, na stupínek nejvyšší se v konečném výsledku postavil tým Plzeň v žíle, který dojel v těsném závěsu za námi. Ptáte se, jak je to možné? Závod je totiž okořeněn “časovkami” na handbicích či penalizací za zkrácení tratě či podobné prohřešky. Pokud vyhrajete časovku, nebo máte v týmu “třístopého” cyklistu, můžete se dočkat časového zvýhodnění. V řeči čísel to tak znamená např. to, že byť jsme ujeli celou trať o 16 minut rychleji než Plzeňáci, ve finálním součtu byli “před námi” téměř o dvě hodiny. Možná to vyzní nevěrohodně, ale byť jsme všichni sportovci a máme rádi přední umístění, v tomto závodě není přední umístění cílem všech týmů, vždyť hlavním smyslem tohoto závodu je podpora dobré věci a to je to hlavní. Tou dobrou věcí je podpora hendikepovaných nejen cyklistů, ale i tzv. patronů, a tedy těch, kteří se závodu přímo neúčastní, ale tým jede na jejich podporu.

Ti největší závodníci a hvězdyO QR kódech se nám i zdálo.


A jak závod probíhá? Už jsem popsal start i cíl, ale co je mezi tím? Je to boj, tomu věřte. Nejen mezi týmy navzájem, ale hlavně s náročností a délkou tratě, počasím i všudypřítomnou únavou. Ono to může vypadat lehce, že 2222 km ujede 8 cyklistů, takže na každého čeká jen cca 277 km, ale opak je pravdou. Objem není nijak závratný, znám spoustu cyklistů, kteří ujedou takovou vzdálenost za den, ale tady se jede prostě pořád, ve dne i v noci, za každého počasí, a kdo si tento závod zkusil, ví, že je náročný. Nesmírně záleží na taktice, na podpoře týmu, jestli máte na spánek jen karimatku, nebo např. obytňák, jestli jíte jen tousty z benzinky, nebo máte v obytňáku vařič, a v neposlední řadě i na tom, kdo je vám parťákem. Já jsem od startu až do cíle jel v naší skupině B, po boku Michala Starka, Pavla Richtra a Vaška Vorlíčka a nemohl jsem si stěžovat na nic, protože chlapíci podali nejen skvělý výkon na trati, ale byli hlavně skvělí společníci a to je hlavní. Každopádně je na každém týmu, jakou taktiku si zvolí, takže zatímco my jsme byli rozděleni na dvě čtveřice, již zmiňovaný tým We Love Cycling byl rozdělen na čtyři dvojice. Co je lepší? Obojí má své výhody i nevýhody a asi neexistuje přesný a nejlepší recept, každý si to prostě míchá podle svého. Nejinak je tomu i se střídáním, někteří jeli striktně hodinu a půl než vystřídali, my jsme jeli na pocit a v závislosti na počasí či profilu trati. Někdy to prostě jede líp, to pak jedete třeba dvě hodiny v kuse, jindy se jede hůř a už po 45 minutách chcete střídat.

Možná unavení, ale pořád s úsměvem na tváři.Takovou chlapskou svačinu mi nachystal Vašek Vorlíček.


Časovky se pak konají buď na startu samotném, nebo v průjezdních bodech, většinou v kempech, kdy o průběh a zázemí časovek se stará tým Cesty za snem. Ony zmíněné časovky se konají kolektivně, vždy alespoň ve čtyřech lidech z týmu a jede se virtuálně na handbike-trenažéru například tunelem Blanka. Nevěřili byste, jak je tunel dlouhý, když to máte “šlapat” rukama. Tým Cesty za snem, který se stará o průběh závodu a i samotných časovek, je vždy složen z ochotných a sympatických lidí, kteří jsou naprosto úžasní a ke všem velmi kamarádští a nejen plní úsměvů, ale i ochoty pomoci.

Zázemí časovky - už jste si zkusili na takovém trenažeru projet tunel Blanka?

A právě proto je tento závod tak originální a oblíbený, ta různorodost, originalita, i to, že se na trati setkáte nejen s profíky či ostřílenými cyklisty či cyklistkami, ale hlavně i s lidmi, se kterými se osud zrovna nemazlil a po závažné nemoci či úrazu mají nejrůznější postižení či omezení. Na nějaké litování a slzy tady ale není prostor a ani oni sami nestojí o litování, všichni jsou tady hlavně pro zábavu a proto, aby si užili závod. Často dochází na úsměvné situace a náš tým je toho důkazem. Zcela živě si pamatuji, když jsme v průběhu závodu potřebovali s autem zastavit na přeplněném parkovišti, ale nikde jinde nebylo místo, než jen na parkovacím místě pro invalidy. Tam jsme ale parkovat nechtěli. To však argumentoval Michal Stark slovy “v klidu tam zaparkujte, máte tady mrzáka”. Nejprve jsme to nepochopili a pomalu až uraženě jsme se Michala zeptali, koho jako myslí. No a Michal jen s úsměvem prohodil “no mě, vy volové, já nemám nohu!”. Jak vtipné, my na to úplně zapomněli. Nijak jsme ho jako mrzáka nevnímali, vždyť kdo ho viděl chodit, nebo dokonce jezdit na kole, ví, že držet s Michalem tempo chce kumšt.

Příprava na střídání směn.Tolik známé “společně to dokážeme” a vlastně už dokázali.


A ještě než se vrhnu na závěr, je určitě fajn celý závod zrekapitulovat. Na start letošního ročníku se postavily čtyři čtyřčlenné a dvacet dva osmičlenných týmů. Tyto týmy doplnily ještě dva týmy “pelotonu naděje,” které absolvovaly stejnou trať, avšak mimo závod jako podpora a dá se říct že zviditelnění akce, kdy k těmto týmům se mohl kdokoliv a kdekoliv na část, nebo celou trasu přidat. Nejrychlejším týmem na trati, ne však v konečném pořadí, se stal tým pod taktovkou Jirky Ježka, a tedy WeLoveCycling, s čistým časem 77 hodin a 53 minuty (náš tým 78 hodin a 35 minut, což byl druhý nejrychlejší čas), zatímco nejdelší čas na trati strávil jeden z osmičlenných týmů, a to celkem 105 hodin a 15 minut, což je oproti nejrychlejším rozdíl více než 27 hodin. Ale pozor, určitě to není na ostudu, naopak po vzoru ironmanských triatlonových závodů zaslouží nejpomalejší největší potlesk a obdiv, vždyť právě oni strávili na trati nejvíce času. Co je určitě sympatické, je i to, že mezi nejpomalejší rozhodně nepatřily čtyřčlenné týmy, ty dojely do cíle v rozpětí 91 hodin a 55 minut až 99 hodin a 48 minut. Hrubou matematikou tak lze spočítat, že nejrychlejší tým držel průměr cca 28,5 km/h. Proč “hrubou” matematikou? No počítal jsem trať o délce 2222 km (byť si někdo blouděním zajel o něco víc či míň) vydělenou časem necelých 78 hodin. No a když jsem psal, že na jednoho z osmičlenného týmu to vychází cca 277 km, pak já jsem svoji úlohu s celkovým počtem 295,16 km splnil. Na této délce jsem nastoupal celkem 2902 m a držel průměr 29,17 km/h, takže takový průměrný výkon. Na začátku jsme měli možná smělý plán, pro celý tým držet průměr kolem 30 km/h, ke kterému jsme se přiblížili, ale stále jsou rezervy, no aspoň máme motivaci pro příští ročník.

Stupně nejvyšší, opět vyhrál tým Plzeň v žíle.

Že vás tento závod nebo alespoň nápad zaujal? A přemýšlíte o tom, že za rok to zkusíte? Tak to je paráda, to se asi na startu potkáme. Nebo ještě jen přemýšlíte? Třeba vám při rozhodování pomůže jedna věc, kterou vám o sobě prozradím a může být pro vás inspirací. Pár lidí se mě už zeptalo, co jsem si na tomto závodu našel, a já jsem kromě nových přátel a závodu samotného vždy řekl toto: “Od té doby, co jezdím tento závod, neřeším kolo, jestli je z hliníku nebo karbonu, neřeším, jestli je horko, nebo zima, neřeším, jestli fouká, jestli jedu do kopce, ani jestli jedu sám, nebo s někým, a řeším jen to, že mohu, že jsem zdravý, že mohu sedět na kole a šlapat, a jsem za to vděčný, protože vím, že jednou nastane chvíle, kdy na kolo nesednu, byť bych moc chtěl.

Svlékl jsem dres Praha - Na kole dětem a vyrazil na cestu zpět na Moravu.Syn Kuba s čepkou a podpisem Michala Starka, který je v jeho očích Ironman.


Tak za rok zase na startu...


Související téma ve fóru

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.