Zážitek jménem L’Etape Czech

Je 28. srpna a redaktoři Bike-fora stojí na startu historicky první L’Etape Czech Republic. Hned za námi stojí Martina Sáblíková a okolo nás mnoho dalších hvězd. Jaká byla premiéra tohoto legendárního závodu u nás v Česku?

Vše začíná již v pátek dopoledne, kdy se jdeme na strahovský stadion odprezentovat a v klidu prozkoumat závodní vesničku. Při příchodu do závodní vesničky na nás dýchne velmi pohodová atmosféra, kterou nekazí ani zima a občasný déšť. Však nejsme z cukru. Prezentaci nacházíme u monumentálních větracích šachet, kde si vyzvedáváme svá startovní čísla a dárečky od pořadatelů a ihned míříme se podepsat na velkou žlutou tabuli, kde jsou naše jména a u nich prostor na podpis. Prezentace jako na opravdové Tour de France.

Startovní vesnička se krčila ve stínu větracích šachet Strahovského tunelu.Prezenční listina na startu


Při procházce vesničkou nacházíme malé Tour de France muzeum, kde vedle retro dresů z dob legendy Bernarda Hinaulta můžeme vidět i poslední žlutý dres podepsaný nikým jiným než Tadejem Pogačarem a hned vedle něj stojí i jeho žluté Colnago. Jsou tu vystavené originální dresy pro vítěze bodovacích soutěží a samozřejmě dres i pro vítěze celkové klasifikace a uprostřed dresů stojí trofej pro vítěze sobotního závodu z dílny LASVIT.

Výstavka historických dresů.Materiály letošních dresů jsou od těch historických vlněných zcela odlišné.


Ještě zvládáme prohodit pár slov s ultra jezdcem Danem Polmanem a legendou Jánem Svoradou, ale už nás tlačí čas a my letíme na rozpravu o trati s Danielem Turkem, kde se dozvídáme cenné informace pro sobotní závod.

Krátký rozhovor s Danem Polmanem (uprostřed) a Jánem SvoradouI přes deštivé páteční odpoledne se nakonec sobota vyvedla.

Závod


Start je trošku hektický, protože se celý peloton, který čítá okolo 900 hlav, nejdřív musí vymotat z Prahy a to není úplně jednoduchý úkol už jen kvůli tramvajovým kolejím, kterých jsme museli zdolat několik desítek. Já měla to štěstí, že jsem se dokázala prvních 25 kilometrů, kdy se peloton dostával z města, pohybovat na předních pozicích a měla jsem dost prostoru pro vyhýbání se překážkám. Měla jsem i celkem velké štěstí, když jsem jela vepředu se zkušenými závodníky a v naší skupině celkem dost fungovalo ukazování a upozorňování na překážky.

Na startu se ještě smějeme.Krátce po startu při výjezdu ze Strahova.


Popravdě jsem první hodinu skoro nevnímala okolí, jak jsem se snažila držet v balíku a zároveň předejít pádu. V první půlce trasy se vyskytovala krátká rychlá stoupání, která střídaly krátké technické sjezdy a zvlněné roviny, kde se nedalo skoro odpočinout a musela jsem si před každým, i když krátkým sjezdem, udělat pozici před balíkem, protože v lese bylo povětšinou ještě mokro od nočních dešťů a silnice byly dosti slizké.

Tady už nadělené skupinky na vlhkých silnicích v lesích u Berouna.
V Sýkořicích nás čekala první horská prémie. Se svou délkou necelých tří kilometrů a průměrným sklonem 6 procent, Sýkoříčák nebyl žádné horské passo, ale přece jen už trošku štípl. Ovšem myslím, že všichni zapomněli na bolest, když podél celé prémie přišla hromada fanoušků a všichni fandili všem jako na opravdové Grand tour.
Sjezd do Nižboru a podél Berounky směr Beroun, kde nás zase čekala sprinterská prémie, po které jsem si dovolila se malinko dojmout. Necelých 300 metrů dlouhá prémie, která byla kompletně obsypána fanoušky, kteří bili do bannerů pokaždé, když se blížila nějaká skupinka. Ještě teď z toho mám husí kůži.

Sprinterská prémie v Berouně, diváci plácají do bariér kolem trati jak šílení - takový rachot jste nezažili.
Po Berouně už přišla těžší část, kdy závodníci byli utaháni z první části, která vybízela k útokům v krátkých stoupáních, nebo se mohli schovat v balíku, ale teď přišla dlouhá táhlá stoupání, kde už každý jel za své a nebyla skoro nikde možnost si odpočinout v háku.
Poslední horská prémie do Úhonic už byla svým sklonem milosrdná a na jejím vrcholu už bylo vidět na Prahu, což některým závodníkům jistě dodalo druhý dech. Ještě se namotat zpět do Prahy, neuklouznout nikde na kolejích nebo nějakém hrbu, přežít závěrečný kopec od Motola na Bílou Horu a už si jen užívat dojezd na Strahov, kde opět podél trati stála hromada fanoušků vítající každého cyklistu.

Před cílem - vyčerpaná ale šťastná.

Pocity a dojmy


Dva dny po závodě, kdy píšu tento článek, stále nevím jak celý závod popsat. Určitě pozitivně, protože jsem během posledních 2 let neměla při závodech úplně štěstí a spousty jsem nedojela a protrápila se. Tento závod byl přesným opakem. Závod jsem si užila od prvního do posledního metru, měla jsem hroznou radost ze závodění, z přátelské atmosféry, kdy jsem během některých stoupání zvládla prohodit s kolegy závodníky i nějaký ten vtípek či jsme si vzájemně pochválili kola nebo jsme si potahali roviny. Trať byla hermeticky uzavřená a nestalo se, že by se odněkud vynořilo zbloudilé auto, jak to občas bývá. Počasí bylo na konec srpna celkem chladné, ale nakonec příjemné a bez deště. Vedro by všem bralo síly a moc bychom si závod asi neužili. Česká republika má licenci zakoupenou na 3 roky dopředu, takže se minimálně ještě dvou závodů dočkáme. Děkujeme pořadatelům a těšíme se na příští roky!

Související odkazy a zajímavosti:



Související téma ve fóru

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.