Homo connectus (člověk připojený): Jeden den v životě Stravoslava Komiče

Zvoní budík, chytré hodinky monitorující můj spánek zjevně vyhodnotily, že je ideální čas vstávat. Hodinky mi gratulují k získání odznáčku za kvalitní a dostatečně dlouhý spánek. Super! Ještě dvě noci v řadě a dostanu další odznáček, za dlouhodobé dodržování spánkového režimu. Když mi tedy hodinky tvrdí, že jsem vyspinkaný do růžova, měl bych toho využít a dát si pořádně do těla, jak jinak než na kole.

Natěšeně vyskočím z postele, roztáhnu závěsy a zeptám se Siri na aktuální počasí. Prý je zataženo a hrozí drobné přeháňky. Nenechám si tím zkazit náladu, nejsem přece z cukru. Ale co to vidím? Silný vítr od západu? Výborně. Když jsem se tak krásně vyspal, pokusím se urvat i nějaký KOM. Otevřu notebook a v Garmin Connectu si připravím trasu tak, aby „vymetla“ co nejvíce Stravou měřených segmentů směřujících ze západu na východ. Hlavně k žádnému nedojet přímo proti větru, abych nebyl před začátkem úseku moc unavený… Plánování mi zabere asi hodinu, ale trasa je na světě.

V telefonu otevřu „appku“, která mi na základě monitorování životních funkcí přes noc naplánuje snídani. Jablko, 40 g ovesných vloček, 100 g jogurtu a 200 ml šťávy z červené řepy. To je všechno? Pokrčím rameny a poslechnu, přestože se po naplánované snídani cítím, jako bych nic nejedl. Asi to bylo myšleno tak, abych nebyl na vyjížďku moc těžký. Jistě aplikaci po jízdě ještě v duchu poděkuji, že mi zabránila se ráno přecpat.

Blíží se poledne a začínám se připravovat na vyjížďku. Zapnu Garmina s tím, že do něj z telefonu nahraji naplánovanou trasu. V mezičase se jdu obléct a připravit si vše, co potřebuji s sebou. Na řídítka nasazují světlo, pod sedlo zacvaknu Radar, do držáku Garmina… Začíná se vytvářet síť světel… Stále se vytváří síť světel… Síť světel se nepodařilo vytvořit. Do háje, už zase! Neztrácím trpělivost a Garmina restartuji. Síť světel se vytvořila. Hurá. Teď už jen spustit navigaci a hurá na lov. Co to sakra… Jak to, že v seznamu tras k navigaci ta dnešní není? Otráveně vytahuji telefon, pouštím Connect a nahrávám trasu znovu. Tentokrát už úspěšně.

Teď už mi nic nebrání vyrazit

Spouštím navigaci, zacvaknu tretry do pedálů, pomalu se rozjíždím a postupně kontroluji, jak se mi aktivují senzory. Snímač srdeční frekvence nalezen. Snímač rychlosti nalezen. Wattmetr nalezen, ještě ho pro jistotu zkalibrovat. Kalibrace neúspěšná. Že já vůl jsem už asi týden ignoroval hlášení, že má slabou baterii. Kousek od baráku mám trafiku s klasickým pultíkem a okénkem, tak zvažuji, jestli oželím těch pár set metrů bez zaznamenané kadence a výkonu, nebo jestli se pro náhradní baterku vrátím domů, kde budu muset sundat tretry, ale hlavně aero návleky, do kterých jsem se soukal pět minut. S vidinou složitého stahování a natahování návleků jsem se rozhodl pro trafiku. Koupím baterku, ve wattmetru ji vyměním, zkalibruji a teď už opravdu nerušeně zahajuji vyjížďku. Tedy nerušeně… Z oblohy se začínají sypat kvanta sněhových vloček, o kterých v ranní předpovědi počasí nepadla zmínka. Ověřím si tedy aktuální počasí na Garminu. Oblačno a ojediněle přeháňky. Tak snad je to tedy ojedinělá přeháňka a brzy skončí. Hlavně že stále platí slibovaný západní vítr o síle menšího uragánu.

Na správně nízkých wattech dojedu na kraj města, kde začne první z naplánovaných segmentů, dlouhá rovinka. Chumelenice neustává, ale já to nevzdám. Je to přece ojedinělá přeháňka, která už měla dávno skončit, a jistě se tak brzy i stane. Opírám se do pedálů a posílám tam 340 wattů. Nepřijde mi, že bych měl vítr v zádech, ale to se mi jistě jen zdá, jak ve velké rychlosti rozrážím vzduch. Sněhové vločky nepříjemně bodají do tváří a mně začínají docházet síly. Přes zasněžené brýle ani pořádně nevidím na displej Garmina, vytuším na něm rychlost 24 km/h, ale to bude nějaká blbost, asi je to 54 a špatně to čtu přes ten sníh. Vždyť mám přece vítr v zádech a dřu jak mezek. Míjím autobazar. Dobrá zpráva je, že je asi v polovině úseku, špatná zpráva je, že vlaječky vlají na druhou stranu, než by podle směru větru měly. Asi mají zaseklé „šibenice“. Na konec segmentu dojíždím značně vyčerpán, ale s výkonem spokojen. S větrem v zádech jet 340 wattů na dvoukilometrovém úseku, to mi na ten KOM podle žebříčku musí stačit. Teď mě čeká přesně 6,4 kilometru odpočinkově a pak přijde další segment. Snad do té doby skončí ta sněhová přeháňka. Zatím to tak ale nevypadá.

Garmin ví vždy nejlépe, jaké je právě počasí...

Stáčím to téměř do opačného směru a děsím se toho, jak se budu trápit proti větru. Nechce se mi, ale nějak si ten další úsek s větrem v zádech zasloužit musím. Kupodivu to nejede až tak strašně. Nohama točím jen tak symbolicky, abych točil, a jedu 30 na 140 W. 6,3 kilometru uteklo jak nic a za chvíli se můžu opět realizovat. Tentokrát mě čeká kratší úsek, kde to budu moct rozpálit ještě víc. Přesněji řečeno, budu muset. Jen už by mohlo přestat sněžit. Jdu na to. Zakousnu se do představce, chytnu se v obloucích a jdu do toho naplno. I tentokrát mám dojem, že to jede nějak špatně, ale nenechám se tím pocitem zlomit. Tepák bije na poplach, ale to mi o něj asi jen pleská oblečení. Proti mně proletí igelitový pytlík, jako by snad foukalo z východu. Ale ne, předpověď slibovala vítr ze západu, jen ten pytlík ji asi nečetl. Segment mám za sebou, před očima černo, stehna mi asi explodují a začínám mít hlad. Ještě že si teď zase chvilku odpočinu. Už se nemůžu dočkat, až tu jízdu budu mít za sebou. Ne že by mě to nebavilo, ale těším se, až pod záznamem na Stravě uvidím ty korunky.

V rámci odpočinkového úseku otírám z displeje Garmina roztátý sníh a doufám, že obrazovka bude reagovat jen na dotyky prstu přes mokrou rukavici. Předpověď počasí stále stejná, z oblohy už prý nic nepadá, takže mám ze svých extrémních výkonů asi halucinace, když pořád vidím padající vločky. Na to, že bych měl mít vítr spíše proti a mírně z boku, se mi jede docela dobře. Z nudy listuji datovými obrazovkami na Garminu a koukám, že mi Live Track ukazuje partu kamarádů pár kilometrů ode mě. No naproti jim jet nemůžu, to bych sjel ze své naplánované trasy a připravil se o možnost urvat třetí KOM. A kdybych je přesvědčil, aby se mnou jeli mou trasou, ještě by mi některý z nich mohl KOM vyfouknout. To tedy ne! S hrůzou koukám na svou dosavadní průměrnou rychlost, tedy na to, že lovím KOMy, nic moc, ale koneckonců se kromě těch „effortů“ docela flákám…

Blíží se třetí úsek. Hlavně se proti tomu větru nevyčerpat, než dojedu k jeho začátku. Třeba už konečně přestane sněžit. Na ojedinělou přeháňku už ta chumelenice trvá docela dlouho. No asi to bude tím, že se motám v podstatě dokola po relativně malé ploše víceméně tam a zpět. Sakra, jedu nějak podezřele rychle, člověk se zamyslí a hned se přestane hlídat. 40 km/h po rovině směrem na západ, odkud podle předpovědi fouká. Raději uberu, abych se neunavil. Začátek segmentu se blíží a já do toho jdu s největším odhodláním, teď do toho dám všechno. Je to poměrně dlouhý rovný úsek mezi poli, jehož konec uvidím celou dobu víceméně před sebou. Končí na začátku vesnice, jejíž kostel se tyčí uprostřed nížiny a bývá vidět z velké dálky. Kdykoli jsem se o tento segment pokoušel, upnul jsem oči na věž toho kostela a sledoval, jak se přibližuje. Tentokrát tu chybu neudělám a zůstanu celou dobu v aero pozici.

Přesto trochu zvednu hlavu a kostel nikde. Na to, aby byl vidět z tříkilometrové dálky, sněží asi moc hustě. Opřu se do pedálů a všechno mě rozbolí. Proklínám svou snídaňovou aplikaci, že mi nenaordinovala aspoň banán navíc. S sebou ho samozřejmě nemám, protože mi telefon neřekl, že bych si ho měl vzít. Po pár šlápnutích mi Garmin pípne a hlásí, že se mám napít. Teď? Teď fakt pít nebudu, jedu si přece pro KOM. Ale on to asi myslí vážně. Že bych se přece jen napil? Ne, vydržím to na konec úseku. Zatnu zuby a jedu. Kručí mi v břiše, mám žízeň, bolí mě nohy, je mi zima, záda zlomená z aero pozice… Garmin mi za chvíli pípne znovu. Co zas? Vybitá baterka? Jak je možné, že se Garmin vybil tak brzy? Samozřejmě s sebou mám powerbanku, bez té nevystrčím nos z domu, na to mám moc životně důležitých přístrojů, které by se mi mohly kdykoli vybít. Jen mě tyto myšlenky poněkud rozptylují od soustředění na výkon. Blížím se k vesnici a proti mně se kutálí odpadkový koš. Proti větru, chudák. Že se mu chce, měl se podívat na předpověď a věděl by, že fouká ze západu. Uprostřed sněhové vánice, která vlastně vůbec není, se začíná rýsovat i kostel. Jsem v cíli. Sice nerad zastavuji, protože mi to kazí průměrnou rychlost a vypadnu z tempa, ale tentokrát musím. Napojím Garmina na powerbanku, napiji se a vydýchávám své tři pokusy o KOMy, i když u toho třetího jsem si celkem jistý, že jsem ho nedal, nechal jsem se moc rozptylovat. Ze zvyku opět listuji datovými obrazovkami Garmina a vidím, že parta mých kamarádů musela jet v tomto úseku proti mně. Ani jsem je nezaznamenal, až tak jsem byl zabrán do svého „effortu“, no jsem rád, že díky Live Tracku vím, že jsem je potkal. Pozdrav jim napíšu na Stravu.

Teď už se jen nějak dostat domů

Síly došly a domů to mám nejkratší cestou asi 12 kilometrů proti větru. Ale když nad tím tak přemýšlím… Kdybych se zmáčknul a dal dneska ještě 100, splnil bych na Stravě měsíční Distance Challenge už za dva týdny. Hlad nehlad, jdu do toho. Už neřeším rychlost a Garminu pro jistotu zadávám, aby mě navigoval domů dostatečně dlouhou trasou, abych neměl tendence to někde ošulit. Ještě že mě obrazovka s aktuálním počasím ujišťuje, že nesněží, skoro bych totiž řekl, že za chumelenice ještě neustala. Sice se pomalu stmívá, ale mně se jede dobře, to asi proto, že jsem natěšený na výsledky svého snažení v měřených segmentech a chci je vidět co nejdřív. Přes cestu mi běží zajíc. Už se vidím na zemi a jeho na pekáči. Bože, já mám takový hlad. Co jsem si to na sebe zase upletl? Garmin je naštěstí milosrdný a trasu mi naplánoval kolem pekárny, ke které přijedu čtyři minuty po zavíračce. Paní tam naštěstí ještě je, tak zoufale klepu na okénko, abych vysomroval poslední dva suché rohlíky, které se jí nepodařilo prodat. Domů mi podle navigace zbývá posledních 40 kilometrů, šipka na displeji mě posílá doprava na nenápadnou úzkou silničku. Tudy jsem tedy ještě nikdy nejel, aspoň poznám něco nového. Potmě to bude o to dobrodružnější. Docela pěkný asfalt, tak snad to tak bude až do konce. Už nevnímám ani nekonečnou ojedinělou sněhovou přeháňku, ani vítr, teď se soustředím na to, kam vlastně jedu. Co je to za smrad? To jedu kolem hnoje nebo co? Jo aha, prasečák… Škoda, že nejde do navigace nastavit, že se má prasečákům vyhýbat obloukem. A sakra, tady ta pěkná silnička končí. Taková pěkná cesta jen kvůli prasečáku?! Garmin mě posílá doleva na jakousi vyježděnou polňačku. Přece se nebudu vracet, to by měla moje trasa na Stravě ošklivý ocásek… Poslechnu a jedu se svými 160 PSI v ultralehkých pláštích s nejnižším valivým odporem po drncavé cestě a trnu, abych to někde neprorazil. Defekt by byl to poslední, co mi ještě schází. Naštěstí k němu nedošlo a asi po kilometru jsem se octl opět v civilizaci na nějaké asfaltce. Je to zvláštní pocit, že vůbec nevím, kde jsem, a vlastně jen plně důvěřuji plastové krabičce na řídítkách, že mě dovede domů. Tam se skutečně po pár hodinách octnu a váhám, jestli napřed oklepat z kola sníh a vysušit a navoskovat řetěz, nebo jestli rovnou půjdu zkontrolovat Stravu. Koneckonců na kole vlastně žádný sníh nemám, když přišla jen drobná přeháňka na začátku jízdy.

Jednou rukou odemykám a druhou vytahuji z kapsy telefon. Otevírám Stravu a tam nic. Sakra, zrovna dneska ta synchronizace nějak trvá! Shodím ze sebe oblečení, které je z neznámých důvodů mokré, a jdu do sprchy. S sebou si samozřejmě beru jak telefon, tak Garmina, abych jim zavřenými dveřmi nebo vzdáleností nekomplikoval synchronizaci. Ta se sice rozjela, ale za tu dobu, než jsem se stihl osprchovat, se pořád nedokončila. Sice mám hlad jako vlk, ale tohle má přednost. Z netrpělivosti restartuji Garmina. V obýváku se mi rozsvítila obě světla připravená k nabíjení. Najednou to jde napoprvé. Zase to dojelo jen do půlky. Z netrpělivosti restartuji telefon. Chce se mi otevřít stravovací aplikaci, abych věděl, co mám povečeřet, ale nechci brzdit synchronizaci, tak se poradím se Siri. Na zkrácení dlouhé chvíle si pustím zprávy v televizi, hlasatelka zrovna povídá cosi o tom, jak silný východní vítr lámal stromy a ničil střechy. A mně začíná leccos docházet… A mé nadšení z dokončující se synchronizace pozvolna klesá, ale naděje umírá poslední. Telefon vydá jakýsi zvuk. To ale není oznámení o dokončení synchronizace, ale sdělení, že bych měl jít spát. Cože? Vždyť jsem ještě nejedl, hlavně nemám synchronizovanou jízdu… No nedá se nic dělat, denní režim musím dodržovat, jinak přeruším řadu kvalitně prospaných nocí a nedostanu vytoužený odznáček. Teď, když už je tak blízko, holt se na své výsledky podívám ráno. Bude ale vůbec spánek kvalitní, když budu netrpělivě vyhlížet ráno, abych se konečně mohl podívat, jestli jsem ty KOMy udělal? Budu se muset pekelně soustředit, abych spal kvalitně.

Související téma ve fóru

Téma reakcí autor poslední
KOM hunting 258/258 cyclist 16.1.22 21:46
Realne testy - vysledky mereni tuhosti, aerodynamiky atd 648/648 jecnak 24.3.21 12:18
červená řepa a zvýšení výkonnosti 1559/1559 culibrk 29.7.16 22:22

Komentáře

Pro zobrazení diskuse se prosím přihlaste nebo zaregistrujte.