Rozhovor: Markéta Hájková - růžová bojovnice

Jak přežila netradiční sezónu profesionální silniční závodnice Markéta Hájková, které závody pro ni byly nejtěžší a jak vzpomíná na svůj pád ve vysoké rychlosti ze začátku sezóny? To vše se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Teprve 20letá Markéta Hájková - profesionální závodnice na silnici jezdící v italském týmu BePink, která se řadí k největším nadějím ženské cyklistiky, nám dovolila nahlédnout pod pokličku svého osobního a sportovního života.

Ahoj Markéto!
I když jsem s tebou v týmu prožila dva roky - SKP Duha Lanškroun, nikdy jsem se tě na to nezeptala. Prozraď nám, co tě vlastně k cyklistice přivedlo?
Rodiče mě už od dětství vedli ke sportu a já jsem jim za to neskutečně vděčná. Jako malá jsem se věnovala mnoha sportům, jako volejbal, tenis, lyžování, atletika, plavání, dokonce jsem zkusila i travní lyžování... Hlavní zlom nastal v mých 11 letech, kdy jsem se díky mamce a pár amatérským závodům definitivně rozhodla pro cyklistiku.


Cyklistika není zrovna typicky ženským sportem, je hodně fyzicky i psychicky náročná. Byl to tedy vždy tvůj vysněný sport?
Obecně bych řekla, že mám ráda sport jako takový, a kdybych se nevěnovala cyklistice, rozhodně bych se věnovala něčemu jinému, ovšem za ta léta jsem si k cyklistice vytvořila takový vztah, že bych se bez ní v dnešní době asi těžko obešla. Díky cyklistice mohu trávit čas v přírodě, umožňuje mi poznávat krásná místa, nové lidi, zapomenout na realitu, vyčistit si hlavu a uspořádat myšlenky. Řekla bych, že cyklistika asi úplně nebyla láska na první pohled, ale dnes ji rozhodně vidím jako lásku na celý život.


Proč zrovna zvítězila silniční cyklistika?
Zapsala jsem se do klubu (SKP Duha Lanškroun), který se přímo na silniční cyklistiku zaměřoval. Samozřejmě jsem zkusila i jiná odvětví, jako dráhu nebo MTB. Na dráze jsem se hned dvakrát „smotala“, takže mě to spíše odradilo. Na horská kola nemám absolutně techniku, takže zbyla ta silnice, ale vůbec mi to nevadí, jsem spíš vytrvalostní typ.

V současné době oblékáš dres profesionálního italského týmu BePink. Pociťuješ velkou změnu mezi světovou úrovní cyklistiky a tou českou?
Je to absolutně nesrovnatelné... Počet startujících závodnic, vzdálenost závodů, rychlost, tempo, samotný průběh závodů, taktika, loajalita a týmová spolupráce... Rozdíl je naprosto ve všem.

Sedláte kola italské značky De Rosa, co na ně říkáš?
Jedním slovem "WAU". Za mě úplně top kola, jak silniční, tak časovkářská. Jsou nesmírně pohodlná a zároveň tvrdá, jsou to nejlepší kola, která jsem prozatím měla možnost vyzkoušet.


Jaký je vlastně tvůj cíl do budoucna, čeho všeho bys chtěla v cyklistice dosáhnout?
Ráda říkávám, že všechno má svůj čas. Je důležité se posouvat krůček po krůčku, nevzdávat se a získávat zkušenosti. Já věřím, že ten můj čas teprve přijde a úspěchy s ním. Ráda bych uspěla na kterékoliv vrcholné akci, jako je mistrovství světa či Evropy, Giro de Rosa nebo na jiném závodě WorldTour.

Na začátku sezóny jsi prodělala ošklivý pád, po kterém jsi následně skončila v nemocnici, povíš nám o tom více?
Vůbec nevím, jak se to stalo. Jeli jsme ze sjezdu na mokru rychlostí asi 60 km/h a já se pohybovala úplně vepředu, maximálně v první dvacítce. A najednou to prostě přede mnou lehlo a já šla jen na brzdy a do smyku a pak už si nic nepamatuju. Spadla jsem na hlavu, takže jsem měla prvních pár minut totální výpadek. Pak až v sanitce jsem si začala pomalu uvědomovat, co se stalo, a vzpomínat si na základní věci, kdo jsem a kde vůbec jsem. Cétéčko i rentgeny naštěstí ukázaly, že bych měla být v pořádku, bez fraktur. Za pár proležených dnů jsem byla zpět na kole.


Jsi velice mladou závodnicí a spojení vrcholové cyklistiky se školou není vůbec jednoduché. Prozraď nám, jak zvládáš spojení cyklistiky a studia na vysoké škole?
Musím přiznat, že možná díky koronavirové krizi ještě pořád studuji. Měla jsem čas zvládnout zkouškové období a ještě se připravovat na posunutou sezónu. Během prezenčního studia to ale není tak úplně jednoduché, je to většinou o dobré reorganizaci času.

Jela jsi už mnoho velkých závodů WorldTour, jaký byl pro tebe zatím ten nejtěžší a proč?
Za nejtěžší závod asi považuju letošní Strade Bianche. Celým závodem jsem se tak nějak protrápila, protože hned na druhém sektoru jsem skončila v pádu a poté, když jsem se byla schopná vrátit zpět, tak zhruba od poloviny závodu jsem začala pociťovat příšerné křeče do břicha, které přetrvaly až do konce. Asi jsem snědla hodně gelů s prachem(smích). Vysoké teploty kolem 40° C, prach a dehydratace mi na výkonu také moc nepřidávaly.


Letošní sezóna byla velice poznamenaná krizí spojenou s koronavirem. Měla/má na tebe krize spojená s Covid-19 velký vliv, nebo ji ani nepociťuješ?
Záleží jak v čem. Na jaře, když krize vypukla, tak bylo zvláštní být bez závodů, bez cestování i bez školy, ale na druhou stranu se můj tréninkový den nijak nezměnil, jídlo, trénink, spánek a pořád dokola... Možná jsem toho dokonce natrénovala víc, než bych natrénovala za normálních okolností, protože jsem se potřebovala nějak zabavit.

Kdo ti je v cyklistice největší oporou?
Především celá rodina, bez nich bych to nedotáhla tak daleko. Velké díky patří prostě všem, kdo mi fandí, udělá mi to vždycky hroznou radost.


Jaké je tvé nejoblíbenější tréninkové místo?
Domácí prostředí, pocházím z Útěchova - malá vesnička na úpatí Orlických hor, takže kopců si doma užiju.

Kdo je tvým cyklistickým vzorem?
Nemám jeden vzor, ale hrdinkami a velkými bojovnicemi jsou pro mě závodnice jako Marianne Vos, Annemiek van Vleuten nebo Anna van der Breggen. Vážím si každého závodu, který s nimi mohu absolvovat.


Tvoje motto, pokud nějaké máš?
Když nemůžeš, tak přidej.

Hory, nebo nížina?
Samozřejmě hory, jak bylo řečeno, doma jich mám hodně. Trénink v kopcích je mojí nejoblíbenější tréninkovou jednotkou.


Máš z republikových mistrovství medaile jak z časovky, tak z hromadného závodu, jaký typ závodu je tedy tvou silnější stránkou?
Spíš časovka. Jednak je to závod, při kterém se nenastupuje, nezrychluje, můžu si jet svoje plynulé tempo, které mi vyhovuje, a jednak vím, že to je závod jen o mně, o mé hlavě, sebedůvěře a v neposlední řadě o fyzické zdatnosti.


Moc ti děkuji za poskytnutí zajímavého rozhovoru. Do příští sezóny ti přeji hodně štěstí a především zdraví v této nepřiznivé době. Držím ti pěsti v boji o olympiádu v Tokiu a doufám, že tě budu moci sledovat a fandit ti před televizní obrazovkou.

Zdroj fotografií: archiv Markéta Hájková