Tip na výlet: Orlické hory - pohodová podzimní vyjížďka

Pokud hledáte cyklisticky přívětivé pohoří, Orlické hory vám můžu jen a jen doporučit.

Nepotřebujete zde allmountain celopéro, stačí vám XC hardtail, krosové kolo nebo gravel. Nečekejte tedy žádný adrenalin, ale příjemné putování po horách, mírná stoupání i klesání a výhledy třeba na masiv Králického Sněžníku, Hrubého Jeseníku či do Polska. Dokonce bych si troufla říct, že se do Orlických hor vydejte i s dětmi, přestože riskuji proklínání od mnohých rodičů. Zase počítejte s tím, že nejedete Polabím. Vystoupat nahoru nějak musíte a cesty vždy nejsou jen hladké asfaltové. My jsme však cyklistické rodinky potkali i v chladném říjnovém počasí a mnohá parkoviště na hřebenu mohou jízdu výrazně usnadnit a zkrátit.

Parametry trasy:

• Určení: cross, gravel, MTB HT
• Náročnost: lehká až střední (dle ujetých kilometrů)
• Povrch: asfalt, štěrkové cesty, lesní cesty
• Délka trasy: 65 km
• Převýšení: 1030 m
• Odkaz na mapy
• GPX

Není špatného počasí, jen špatně oblečeného cyklisty

Jako začátek naší cesty jsme zvolili malé parkoviště u Zemské brány. V sezóně bych se ovšem bála, že bude hned od rána plné. Teď byl však konec října, dopoledne bylo slunečné, ale docela chladné. K mé hrůze nám v autě pípla signalizace, že teplota klesla pod 4° C.


Pod heslem „auto to uveze a manžel na kole taky“ jsem měla připravenou spoustu oblečení. V předtuše nutného stoupání na hřeben jsem se oblékla docela lehce (dle normálních měřítek jsem tedy byla navlečená až až) a nabalila manželovi do velké podsedlovky další kalhoty, šusťačku a termotričko. Svého horkokrevného manžela jsem přesvědčila o tomtéž. Později jsme měli zjistit, že jeho nápad vzít velkou podsedlovku a můj nabalit do ní půlku šatníku se krásně doplnily a ukázaly se jako velice prozíravé. Nezbytností do tohoto počasí byly samozřejmě dlouhoprsté rukavice, čepice pod helmu a pro mě tzv. tunýlek na krk.

Kdo je připraven, není zaskočen

Tak ještě batůžky na záda a může se jet. Nespoléháme na restaurace a bufety, ani když jsou otevřené, takže si s sebou vždy vezeme něco k pití a čaj v termosce. V chladném počasí nevozíme hydrovaky. Pro drobné napití mám bidon přímo na kole, a když zastavíme, mícháme si čaj v termosce s pitím v láhvi na příjemnou teplotu, aby se člověk neopařil ani si nezmrazil žaludek.

A samozřejmě nesmí chybět jídlo, ideálně banány, raw tyčinky a oříšky. Pokud má být výlet opravdu celodenní, beru klasický chleba se sýrem. Možná zastaralý a neoriginální, ale zasytí. Kromě těchto věcí si vezeme samozřejmě maličkou lékárničku a základní servisní věci, jako jsou univerzální multiklíč, montpáky, lepení, duše, pumpička a minizámek na kola. Člověk už získá díky výletům praxi, takže stačí zahlásit, že dnes někam jedeme, a mám do 10 minut sbaleno.

Úvodní stoupání

Zpátky ale k Zemské bráně. Od ní pojedete chviličku po silnici a pak zahnete vlevo a pak…začne stoupání. A to takové, že mě budete proklínat, že jsem napsala cosi o mírných sklonech. Nebojte se, tento vražedný zápřah netrvá moc dlouho a vy se brzy obtočíte kolem Orlické chaty a sjedete ještě vražednějším terénním klesáním už na typickou orlickohorskou silničku. Ano, trošku s tím terénem přeháním.

Faktem ale je, že by se po kamenech dalo krásně zaskákat. Mně se ale nechtělo začínat den průrazem duše o ráfek a lepením ve stinném a chladném lese, tak jsem jen pokorně prokličkovala dolů. Je to trošku demotivující hned v začátku vyjet a zase sjet prakticky do stejné výšky, ale místní PR Zemská brána jiný průjezd neumožňuje. Od rozcestí U Pašerácké lávky už postupně stoupáme a cesta příjemně ubíhá. Asfalt se střídá se šotolinou a jemným štěrkem, kde kolo, věrno svému jménu, ještě více ožívá. To se bohužel vzhledem k absenci sluníčka a tepla nedá říct o mně, ale to naštěstí ještě nevím, že bude hůř.

Dotek historie

Podél cyklostezky, která je často i turistickou značkou, se začínají objevovat řopíky. Znalcům opevnění se omlouvám, že možná budu plést terminologii, ale toto není mým šálkem kávy. První výhledové místo se objevuje kolem parkoviště u pevnosti Hanička. Ta byla postavena před druhou světovou válkou a soužila pro obranu severní hranice. Její posádku mělo tvořit 428 mužů, to jen pro představu, o jak velkou tvrz se jedná. Zajeli jsme se na ni podívat, ale spíše kvůli obhlédnutí okolí, protože bylo stejně zavřeno. Nakonec jsme se s manželem dohodli, že jsme tu na prohlídce opravdu společně byli, ale už je to dávno.

Turistická i cyklistická trasa

Kolem dalších pěchotních srubů pak stoupáme pod Anenský vrch. V tomto úseku výrazně přibylo turistů a my jsme se nezávisle na sobě rozhodli orlické rozhledny dnes vynechat. Přeci jen koncentrace lidí se limitně blížila supermarketu v den velké akce. Z Anenského vrchu jsme si užili sjezd až na Mezivrší okořeněný kličkováním mezi turisty. Musím ale říct, že když je člověk opatrný, pozdraví a poděkuje, souběh turistických a cyklistických tras opravdu není problém. Od Mezivrší se cesty turistů a cyklistů rozdělí, takže ujíždíme liduprázdnou silničkou dál, sem tam jen potkáváme v protisměru pár cyklokolegů. Dokážu si představit ten frmol v hlavní sezóně, to je jedna z výhod jízdy na podzim.

Závěreční stoupání

Po cestě se kocháme výhledy, které se postupně objevují, a přijíždíme pod Velkou Deštnou, nejvyšší vrchol Orlických hor s výškou 1115 m n. m. Závěrečné stoupání patří mezi ty vražedné úseky, kdy oči přesně ví, že vidí mírné stoupání, svaly protestují, co je to za krpál, a mozek nechápe. Ono to opravdu nevypadá, ale posledních asi 700 m je najednou do kopce ve srovnání s předchozími stoupáními. Rozhlednu vzhledem k davům opět vynecháváme.

Dnešní „plánovaný“ cíl

Za odměnu ale přichází sjezd až do šerlišského sedla. Uznávám, že v tomto počasí v Orličkách nebylo příliš mnoho cyklistů, ale u některých chodců měl člověk pocit, že místo nás vidí yettiho, jak se nás lekali. A to jsme jeli opravu ohleduplně. Ono to ani jinak nešlo s volně pobíhajícími psy a dětmi a pár vodítky nataženými přes celou cestu. I tak jsme si ale sjezd užili navzdory klesající teplotě a mizejícímu sluníčku. U Masarykovy chaty se definitivně zatáhlo a začal foukat vítr ještě silněji. Ten snížil pocitovou teplotu někam k sychravému zimnímu dni, a tak přišel moment slávy termosky s čajem a napakované podsedlovky. Původně jsme si chtěli zajet ještě kousek dál, ale vzhledem k míře zmrzlosti (na naši obranu se kolem klepali i pěší turisté) jsme se usnesli, že zrovna Masarykova chata s panoramatickými výhledy je cílem až symbolickým v den výročí vzniku Československé republiky. A že jsme to tak vlastně původně i plánovali, že!

Cesta malebným podhůřím

Sjeli jsme tedy zpět do sedla a pokračovali po silnici dolů směr Orlické Záhoří. Když jsme ujížděli z hor, ztuhla jsem definitivně. A nepomohla mi ani krátká zastávka u rybníka, kde se na chviličku naposledy ukázalo sluníčko. A nepomohl mi ani docela silný protivítr. Mapy tvrdily, že teď pojedeme převážně z kopce, ale já to rozhodně popírám. Zásluhou větru jsme si mákli i v této podhorské etapě a oba s manželem zkonstatovali, že klesání tedy většinou tolik nebolí. Ještěže se po cestě objevovalo tolik krásných míst k zastavení, kochání se a focení.


Nesmím zapomenout ani na nevšedně zrekonstruovaný kostel v Neratově, který zničila 10. května 1945 Rudá armáda pancéřovou pěstí. Skleněná střecha tuto událost připomíná i dnes a vytváří při pohledu na kostel nevšední zážitek.

Krásný podzimní den

Unavení, ale spokojení přijíždíme po 70 km zpátky k autu a na protažení si děláme krátkou procházku kolem Divoké Orlice. Zlomyslné sluníčko se ještě na chvíli objevuje, aby nám zase zmizelo někde u Zábřehu na zpáteční cestě autem. Škoda, že už se tak brzy stmívá, ale to je podzim. A přestože si vlastně v celém článku jen stěžuji na teploty a počasí, podzimní ježdění má rozhodně své kouzlo, své barvy a svou jedinečnost. Zkuste ho taky, určitě se vám zalíbí.

Autor textu a fotografií: Lucie Draganová