Tip na výlet: Napříč ročním obdobím – Jarov - Letov - Jesenice - Zimoř

Když má člověk volný den, přemýšlí, jak ho co nejlépe prožít. Nejrozumněji se mi jeví cyklistická vyjížďka přes všechna roční období po trase Jaro – Léto – Podzim – Zima. Dají se však v naší krásné zemi vůbec najít obce tohoto jména?

S jarem je to jednoduché. Jaroslav, Jaroslavice, Jaroměřice, Jaroměř, Jarošov, Jarohněvice a třeba obce s názvem Jarov jsou hned dvě, přičemž obě leží v Plzeňském kraji. Z pestré nabídky jsem zvolil Jarov v okrese Plzeň-sever, protože leží od mého domova blíž než Jarov v okrese Plzeň-jih. Ani léto není těžké. Je z čeho vybírat. Letovice, Letonice, Letohrad, Letov, Letovy, Lety. Vybral jsem Letov v Ústeckém kraji, který leží nedaleko Žatce. Proč? Protože když Jarov, tak přece taky Letov.

Podzim je komplikace. Obec s takovým nebo podobným názvem v celé České republice nenajdeme. Nevadí, pomůžu si básnickým obratem Jeseň. A hned je z čeho vybírat. Vesničku Kadaňská Jeseň jsem zamítl okamžitě, protože je Kadaňská. Vyloučil jsem i lázeňské město Jeseník. Víc než podzim mi totiž připomíná zvolání zbloudilého a vyčerpaného cyklisty, „Jé, seník!“ Máme tady ale luxusní výběr ze čtyř obcí jménem Jesenice. Jedna leží u Prahy, druhá u Rakovníka, třetí u Příbrami a čtvrtá u Sedlčan. Vybral jsem Jesenici u Rakovníka, protože je mému srdci nejblíž, u tamního Velkého rybníka jsem v minulosti strávil několik velmi vydařených večerů.


Nakonec zůstává zima. Jediným adeptem zůstává vesnička Zimoř, která se nachází na hlavním tahu mezi Litoměřicemi a Úštěkem. Trasa je tedy daná. Jarov – Letov – Jesenice – Zimoř, jež měří něco málo přes 300 kilometrů. Velmi sytá porce kilometrů, možná sytější než krupičná kaše. Volba kola je v tomto případě jasná. Provětrám silničního divocha. Stejně celou zimu nečinně postával opřený v koutě a pavoučci si na něm nerušeně tkali své krásné pavučinky. Když vyrazím časně zrána, tak bych za světla mohl dorazit domů. Kdybych měl délku nadcházející vyjížďky vyjádřit slovy, řekl bych, že mě čeká sáhodlouhá cesta. Naplňuje mě nedočkavost, zvědavost, adrenalin, radost. Už aby bylo zítra. Zítra je ten správný den na vyjížďku ročním obdobím.

Vstupme do jara

Předsevzetí vyrazit časně zrána vzalo za své hned po probuzení. Je jasné, že to domů za světla nestihnu. Než jsem se ráno rozkoukal, osmá ranní už ťuká na dveře. Vyrážím ještě polospící přesně v 8:00 hodin. Ranní chlad mě probudí velmi rychle. Slunce jemně svítí, obloha je krásně modrá, ve stinných zákoutích je vše pokryté jinovatkou a úplně všude panuje kosa jako prase. Mám před sebou svěží jarní den. Ačkoliv nakonec bude krásně, cyklisté se během dne příliš nezapotí. Mám rád dny, kdy je jaro cítit všude.

Mrzne mi brada, mrznou mi ruce a nohy, mrzne mi zkrátka kdeco. Těším se, až slunce otevře svá ústa a já pocítím jeho teplý dech. Prvních 36 kilometrů cesty, která vede do Rakovníka, důvěrně znám. Můžu se proto v klidu ponořit do filozofických úvah o tom, jaká vlastně cyklistika je a co přináší. Dneska jsem se vydal na trasu sám. Nechtělo se mi čekat, až (a jestli vůbec) bude mít některý z mých kamarádů chuť vyrazit se mnou. Nevadí! Když jedu sám, mnohem intenzivněji vnímám okolní krajinu a domů přijedu s dokonale vyčištěnou hlavou. Individuální cyklistika je skvělá.

Když se vydáme na vyjížďku ve dvou, intenzita společně prožitých zážitků nás ještě víc sblíží a prohloubí naše pouto. A je úplně jedno, jestli se jedná o manželství či přátelství. Cyklistika ve dvou je skvělá. Když se vydáme na výpravu ve skupině, tak si užijeme spoustu příjemných chvil, které se vyznačují dobrou náladou, hecováním, vtípky a smíchem. Kilometry naskakují téměř samy. Cyklistika ve skupině je rovněž skvělá. Když tedy tuto úvahovou cestičku od počátku ke konci zkrátím a vynechám veškerou omáčku, vypadne mi z toho pokaždé jeden jediný závěr. „Cyklistika je vždycky skvělá!“


Konec nitrolebečních úvah. Za Rakovníkem mě čeká krajina nepoznaná. Začínám se kochat okolním neznámem a těším se, co mi následující kilometry přinesou. Jarní slunce již vládne obloze, teplota je pro cyklistiku velmi příjemná a panuje milé bezvětří. Projíždím obcí Petrovice, a to stojí za zmínku. V roce 1660 se v nedalekém lese pod mohutným dubem u studánky zjevila dvěma dívkám Panna Marie. Když se zjevení několikrát opakovalo, získala studánka rychle pověst posvátnosti. Rozšířilo se, že se jedná o studánku s Boží Vodou a že je voda zázračná. Uzdravení lidé na důkaz znamení zázraku zanechávali na stromech v okolí zavěšené berle a hole. Voda prokazatelně obsahovala oxid uhličitý a železo, tudíž její léčebná síla byla skutečně prokázána. Církev ale byla proti, zjevení Panny Marie neuznala a návštěvy věřícím zakazovala.

Nenápadně jsem nabral nadmořskou výšku, otevírají se mi daleké výhledy do krajiny. Projíždím Plaskou pahorkatinou. Okolní pole mi takhle z jara nejvíc ze všeho připomínají fotbalové hřiště kdesi v Horní Dolní. Porost je řídký a všude je spousta kamení, jen ty fotbalové branky chybí. Provoz na silnici je naštěstí minimální. Vzduch je svěží. Atmosféra opojná a spousta kilometrů přede mnou. V prudkém sjezdu s několika zatáčkami klesám dolů do hluboké rokle, kterou si tady vykutala říčka Střela. Nedaleko odtud svou divokou pouť zakončí a vlije se do řeky Berounky. Na druhém břehu zase rokli jízdou do kopce opouštím. Pozoruji protilehlé skalnaté srázy a cítím, že se poprvé začínám trochu potit námahou. V příručce mladého cyklisty se jasně praví, „Co si lehce sjedeš dolů, to si těžce budeš muset vyjet vzhůru.“ Vítá mě Přírodní park Horní Berounka a v protisměru potkávám první dva cyklisty.

Hodiny ukazují 11:21, najeto mám 77 kilometrů a vítá mě jaro. Vítá mě obec Jarov, převážně zemědělská vesnice ležící v poklidné části kraje mimo veškeré hlavní dopravní tepny. Vládne tady pohoda, nebe modré, slunce svítí. Maminka věší prádlo, tatínek něco kutí v garáži a kolem se prohánějí dvě malá děcka na odrážedlech. Typická jarem naplněná chvilka. Ale pozor! Do této jarní atmosféry promluvilo moje druhé já, to temnější a línější. „Nenech se zmást jarem, které právě dorazilo. Tvoje fyzička je pořád bídná, jen ti u toho svítí sluníčko.“


Pokračujeme létem

Není důvod se zdržovat, pospíchám do léta. Cítím radost, když míjím dřevěnou rozhlednu jménem Radost. Pohlcuje mě les a jen, co jsem jím projel, uvědomil jsem si, jak je to s tím větrem. Doposud jsem šlapal na jih a myslel si, že panuje bezvětří. Pravda je jinde. Celou dobu mi pofukovalo do zad. Teď jsem se stočil na sever a vítr se stal mým nepřítelem. Rázem jsou pedály o poznání těžší. Bude to chtít trpělivost.

Minul jsem Červený vrch s nadmořskou výškou 515 metrů a po několika kilometrech se znovu vnořil do údolí říčky Střely. Rozkládá se zde malebná víska, která mi připomíná, že je ještě pořád březen, ale jeho vláda se již chýlí ke konci. Víska se jmenuje Nebřeziny. A znovu se plahočím stoupáním vzhůru, proti větru samozřejmě. Asi mě za chvíli přivítá město Plasy. Znovu ztrácím nadmořskou výšku do údolí Střely. S touhle říčkou se dnes přivítám již potřetí. Na první pohled se tváří romanticky a velmi přívětivě, přitom mi do cesty vždycky předhodí nějaké náročné stoupání. Přemýšlím, jestli mám říčku Střelu rád, nebo ne. Ale ano, mám. Ona za to nemůže.


Monumentální klášter v Plasích je historický skvost, který dodnes udivuje nejen svou krásou, ale především technickým řešením. Je vystavěn velmi netradičně na bažinatém podloží údolí říčky Střely. Pod budovou se v podmáčené půdě nachází asi 5 100 dubových kůlů, na kterých je položen dubový rošt. Až teprve na této dřevěné konstrukci spočívá základové zdivo klášterního monumentu. Aby nedocházelo k poškozování dubové konstrukce, byla zakonzervována vodou, a tak bylo zabráněno přístupu vzduchu. Voda byla systémem kanálů do základů budovy přiváděna úmyslně, čímž se klášter v Plasích liší od většiny historických budov, kde byla voda naopak odváděna pryč, aby základy byly co nejsušší. Dnes je klášter národní kulturní památkou.

Dopravní cedule mě upozorňuje na to, že se silnička v zimním období neudržuje. Zůstávám klidným, neboť se pohybuji někde na půli cesty mezi jarem a létem. Čeká mě nejprudší stoupání na trase. Rokle, kterou se na nejlehčí převody sunu vzhůru, nese příznačné jméno Peklo. Přivítala mě Rakovnická pahorkatina. Kopce si mě rozverně předhazují jeden druhému. Svižné výjezdy střídají ještě svižnější sjezdy. Vítr fouká proti mně. Cítím, jak mi dochází trpělivost i síly. „Moje nohy už jsou líný jak rozladěný mandolíny.“ A do cíle je to pořád strašně daleko. Musím šlapat, málo platno, říkám si, když projíždím obcí Blatno. Momentálně mě to moc nebaví, navíc mě začíná bolet to i ono.


Hodiny ukazují 14:11, najeto mám 137 kilometrů a vítá mě léto. Vítá mě obec Letov. Nejstarší zmínka o obci je z roku 1325. Její název pochází ze staročeského vlastního jména Leta. Tehdejší vrchnost měla obec v oblibě, provozovala zde pivovar, a dokonce si tady pořizovala i rodinné hrobky. Dnes by se asi nestačila divit. Velká část domů je vybydlená a rozpadlá. O hloučcích obyvatel, jež se sněmují na návsi u téměř rozebraného automobilu, bych se rozepisovat nechtěl. Pryč odsud. Moc sympatické mi to tady nepřipadá.

Léto je úspěšně za mnou. Už mi to kdovíjak nejede, ale pořád šlapu. Mám hlad a těším se, až potkám nějakého roztoče, co mi pedály roztočí. Znovu směřuji k jihu. Vítr mě zase mile postrkuje vpřed, ale není to nic platné. Jsem v útlumu. Vůbec mi to nejede. Silnice je frekventovaná. Nebaví mě to. Krize je tady. Vesnice Očihov, vesnička Očihovec. Táhlý kopec je nezáživný. Nejlepší by bylo zavolat domů, ať si pro mě přijedou. Mobil mám připravený v kapse. Automobily se po silnici prohánějí poměrně rychle. Vzpomněl jsem si na radu, kterou mě kamarád vybavil na cestu. „Pokud řidička v protisměru spustí stěrače, i když neprší, pravděpodobně bude odbočovat doleva.“ Dobrá nálada se na chviličku vrátila.


Je tu podzim

Čerpací stanice na frekventované křižovatce přichází vhod. Mám najeto 150 kilometrů. Láduji do sebe energii, hltám bagetu, limonádu, kávu z automatu a taky se chystám zavolat domů, že to balím, že tady počkám, ať sem pro mě přijedou. Mobil po chvíli vyzvánění manželka zvedla. „Ahoj, jak se máte?“ začínám a přemýšlím, jak jí to oznámit. „Kdepak jsi?“ odpověděla mi otázkou. „Jsem zhruba v polovině.“ „Tak šlapej, šlapej. Držíme ti palce.“ „Za chvíli budu v Jesenici,“ odpověděl jsem jí srabácky. Nenašel jsem dostatek odvahy, abych jí řekl, že končím. Bylo rozhodnuto. Pojedu dál. Musím vydržet až do konce.

Hodiny ukazují 15:37, najeto mám 157 kilometrů a vítá mě podzim. Vítá mě obec Jesenice, což je městečko v úplně nejzápadnějším cípu Středočeského kraje. Vzniklo patrně ve 12. století a v roce 1409 mu byla udělena městská práva, mezi která mimo jiné patřilo mít vlastního kata a možnost vařit pivo. Ačkoliv Jesenice leží v Rakovnické pahorkatině, opouštím ji s velkou úlevou. Vím, že už se s žádným velkým kopcem na trase nepotkám. Teď mě ale čeká zhruba stokilometrový přesun do rovinatého kraje k řekám Ohře a Labe. V hlavě mi to rezonuje celkem jasně. „Pátá, právě teď odbila, pátá, právě teď odbila nám, pátá.“ Je mi jasné, že domů to za světla nestihnu.


V Lounech znovu stavím u čerpací stanice na doplnění energie. Dopřávám si sladkou kokakolu a přeslazenou kávu z automatu. Sladké, kam se podívám. Jestli si tuhle kombinaci dám ještě jednou, tak se mi zítra u zadku budou rojit vosy. Vybaven sladkostmi jsem se pohodlně posadil na obrubník u čerpací stanice a záda si pohodlně opřel o zeď. Chyba. Než jsem dosvačil, tak mi v těle ztuhly všechny svaly, sotva se dokážu postavit zpátky na nohy. A to mě přivedlo na jeden zajímavý poznatek z trasy. „Sedím na kole a jedu. Slezu z kola a nemůžu pomalu ani chodit. Sednu na kolo a už zase jedu.“

Ještě, než Louny opustím, měl bych se zmínit o jedné cyklistické raritě, kterou tady mají. Nachází se tady největší jízdní kolo v České republice, možná se jedná o největší bicykl na světě. Jeho rozměry? Na výšku 13,8 metru, na délku 27,5 metru. Ovšem žádný karbon, ale poctivý kov. Celková váha kola dosahuje ke třem tunám, vždyť jen sedlo má rozměry 4,5 x 3,5 metru.

Zůstáva už jen poslední roční období

Přede mnou se zvedají důvěrně známe kužely Českého středohoří. Slunce se začíná choulit za obzor a obloha se barví dorůžova. Tenhle pohled mě naplňuje nečekaně silnou euforií. „Jen blbec by v polovině trasy volal domů, ať si pro něj přijedou.“ Je mi skvěle. Jsem rád, že jsem dojel až sem. Už vím, že dojedu až domů. Už vím, že to dám celé. A to i přesto, že mě bolí snad každá molekula v mém těle. Průvodcem následujících kilometrů se mi stává řeka Ohře, která se klikatí nedaleko. Doslova se pro mě obětuje. Bude mě doprovázet až do samého konce, kdy si na jejím toku smlsne u Litoměřic mohutnější Labe. Rovina přede mnou, rovina za mnou a po levé ruce se tajuplně dme západem slunce zarudlé České středohoří. Atmosféra skvělá. Možná, že i vítr kouzlu podlehl a přestal foukat proti.

Když onehdy pradávno putoval Praotec Čech krajinou, v podvečer dorazil na pahorek, ze kterého se mu otevřel překrásný pohled na soutok dvou řek. Po celodenním trmácení slezl z koně a celý rozlámaný se zahleděl na tu nádheru a před celou svou družinou pronesl větu, která se zapsala do dějin. „Je mi líto mé řitě.“ A název zatím bezejmenné osady byl na světě. Na počest této chvíle dostala pojmenování Litoměřice. A to je samozřejmě pravda. Místní sice budou oponovat, že název pochází z německého Leitmeritz, ale se vší rozhodností mohu prohlásit, že to pravda není.


Slunce definitivně zmizelo ze scény. Šeří se. Únava ke mně začala promlouvat hlasem zpěváka Richarda Müllera. „Nebude to také ľahké drahá, mňa sa nezbavíš, s tým sa lúč...“ Zapínám čelovku i blikačku a v mírných obavách, aby mě nepozorný řidič nesmetl do škarpy, pokračuji dál. Silnice je i takto v podvečer dosti frekventovaná. Není se co divit.

Malá vesnička Zimoř leží na hlavním tahu z Litoměřic na Českou Lípu, necelé dva kilometry před Úštěkem. Zimoř mě vítá chladnem a tmou v čase 20:13 hodin. Najeto mám 259 kilometrů a výstražný štěkot zdejších psů se nese do daleka. Domů mi zbývá už jen kousíček, posledních čtyřicet kilometrů. Už bych tam chtěl být. Zadek si přes zimu odvykl, mám pocit, že je na hadry. Tak trochu si připadám jako Praotec Čech, když nad soutokem Labe a Ohře slezl z koně. „Je mi líto mé řitě.“ S postupující nocí se opravdu ochlazuje. Navlékám na sebe vše, co mám k dispozici. Březnové noci jsou přece jen pořád víc než frišné.

Zdejší kočky se mi v noci jeví jako velmi nebezpečná stvoření. Nejprve spatříte odlesk jejich očí. Pak vidíte jejich tělíčko, jak strnule sedí na jednom místě a neví coby. Když se přiblížíte, tak se polekají a vyplašeně vypálí vpřed, třeba rovnou pod kola mého stroje. Jen v obci Polepy se mi to stalo hned dvakrát. Na konci Roudnice nad Labem naposledy využívám pohostinnosti čerpací stanice. Myslím na zítřejší rojení včel u zadku a kupuji si jen kafe bez cukru. Pořízení kávy je stejně jen taková záminka, abych si mohl na chvíli odpočinout a zahřát se v teple prodejny.


Když přijíždím domů, mám najeto 306 kilometrů, což je na začátek sezóny celkem slušná porce. Hluboká nezapomenutelnost je u konce. Hodinky ukazují 22:45 hodin a v mé oblíbené restauraci se ještě svítí. Že bych ještě zašel na jedno dojezdové?? Kdepak, nohy už mě sotva nesou.

Autor článku: Milan Silný
report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
mtbiker-komunitaCZ 
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá

Komentáře

Momentálně se tu nenacházejí žádné komentáře

Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá

Podobné články

Tip na výlet: Železná cyklotrasa - pohraničím po stopách železnice

Tip na výlet: Železná cyklotrasa - pohraničím po stopách železnice

Projet se po trase bývalé železnice, prozkoumat její okolí a přiblížit si bývalé stanice, to vše nabídne Železná cyklotrasa neboli Żelazny Szlak Rowerowy v česko-polském pohraničí nedaleko Karviné.
Cyklostezka Bečva - od soutoku k soutoku

Cyklostezka Bečva - od soutoku k soutoku

Vymýšlíte, kam na kole na výlet nebo na dovolenou, ale nemáte rádi kopce? Nebo máte malé děti a rádi byste se projeli i s nimi? Cyklostezka Bečva pro vás bude to pravé.
Bikepacking v Rumunsku aneb Route 66 pro bikepackery

Bikepacking v Rumunsku aneb Route 66 pro bikepackery

Pokud hledáte další tip na bikepackingový výjezd, Rumunsko už není jen Route 66 pro motoristy, ale i pro cyklisty. Nekonečné cesty s nádhernými výhledy jsou ideální pro bikepackingovou túru plnou zážitků.
keyboard_arrow_up