I cesta může být cíl, aneb když se blíží 50 a chlap si chce splnit sen - 2. část

Padesátka se kvapem blíží, a tak je potřeba si dokázat, že nepatřím do starého železa. Nějaké to dobrodružství při tom nebude vůbec na škodu.

Jak to všechno začalo, se dozvíte v první části na tomto odkazu.

Den třetí - 110 kilometrů za 5 hodin a 8 minut

Probouzím se tradičně s východem slunce kolem čtvrté, ale dopřeju si neuvěřitelného komfortu suchého spaní a usínám ještě na dvě hoďky. V šest tedy vstávám a pomalu se balím. V tom mi však dojde, že jsem na hotelu, od kolika tu asi bude snídaně. Je to ale spíše takový motorest říznutý ubytovnou a chlapi montéři už kolem šesté ráno okupují jídelnu plnou dobrého jídla. Užívám si všeho, a asi tak hodinu v klidu stoluji. Koukám do mapy, trasa je víceméně daná.

Kolem osmé pomalu sedám na kolo a vyrážím. Pro mě neuvěřitelně pozdní hodina. Po hlavní silnici překonávám řeku a vracím se do Německa. Hned za veletokem je krásná rozhledna s výhledem na to veliké množství vody. Jak srnka vyběhnu nahoru, což mě po 472 km na kole zdolaných ve dvou dnech celkem překvapuje. Nezbytná fotečka a pokračuji. Bohužel se odpojuji od řeky a tím i od civilizace. Končí datový signál a jsem bez internetu. Už to není taková krása, značení nic moc, odpojuji se od oficiální cyklostezky a celkem bloudím.

Dílčím cílem dnešního dne je krásné jezero Locknitz se stánkem, tentokrát už dobrým pivem a úžasnou, ale poloprázdnou, placenou pláží. Důchodce v kase mi dává slevu, že když sviming jen dvě hodiny, je to za jeden a půl éčka. Když nejsou data, volám brášku s dotazem na předpověď počasí pro dnešní večer a jsem ujišťován, že žádný konec světa se opakovat nebude a můžu sebou někde v klidu švihnout "na prasáka". Důvěřuji mu, což se večer ukazuje jako celkem veliká chyba. Kam jen ten bráška koukal, netuším. Dávám si poslední jihočeský zrající, k tomu banán a černý chleba, to vše zapíjím vynikajícím pivem. Kochám se, chladím se v jezeře a užívám si to krásné počasí.


Dnešní den je takový bloudící a odpočinkový. Jdu si do kiosku ještě pro jedno pivo a prosím mladého Němce o vodu na cestu. Rozhlíží se, ukazuje jako že pšššt a šetří mi tři éčka za vodu. Teď už to nepůjde si odskočit do levnokrajiny pro vodu za přívětivou cenu. Nějakým záhadným omylem se dostávám zpět na cyklostezku k Baltu. Chvilkami cesta vede i po lesních cestičkách, ale hlavně stínem. Míjím nějakou louži, která se vlévá do větší louže (Štětínský záliv), a ta potom do té největší. Do Baltu. Na břehu je takové vysoké dřevěné kochadlo, a tak neváhám a šplhám vstříc krásným výhledům. Je kolem čtvrté hodiny a já stojím na pláži u města Ueckermunde a dívám se na tu obrovskou vodní plochu, Štětínský záliv. Dávám bokwurst a pivko. Projíždím si celý komplex stánků a restaurací a zajíždím až k místu, kde se do zálivu vlévá řeka Uecker.

Poté se vracím k vodě. Kochám se opaluji a užívám si ty chvilky klidu. Rozhoduji se, že dneska už to zapíchnu takhle odpoledne a vyspím se tady na pláži. Vydržím se celou hodinu dívat na racky a jejich práci s větrem. Úžasná podívaná a v mozku mi zní prastarý hit skupiny turbo, křídla racků. Lovím v mobilu ve svém výběru českých hitů, a ... Opravdu tam je, a tak si užívám trošku té češtiny. Nasadit křídla racků, nádherných bílých racků, obletět svět, přijde čas návratů. Představení racků pomalu končí a na jeviště přicházejí další herci. Tedy spíše hérečky. Tři mladé holky, které se různě štelují a převlékají, kraťasy zařezávají do různé hloubky a dělají vše pro dobré selfí na instáč. Jak tak na to koukám, není to žádná sranda a jen správně natočit hlavu pro skvělý efekt vlajících vlasů trvá deset minut. I toto představení pomalu končí, na pláži jsem skoro sám a pomalu hledám nějaký ten koutek pro přespání. Odtáhnu kolo kousek dál od centrální pláže, vytahuji karinu se spacákem.


Celkem se ochlazuje, zvedá se vítr, ale jsem v klidu, bratr říkal, že nic nehrozí. Ležím a koukám na vodu a telefonuji s tátou. Říkám mu, kde spím, a že je vše v pohodě. Zavěsím, otočím se na záda a nevěřím vlastním očím. Vidím velký špatný, jak by řekla Jolanda, řítí se mrak černý jak kladenský uhlí, ale než začnu panikařit, je zase pryč. Říkám si.. aha, tady u moře to asi tak chodí. Rychle přijde, rychle odejde? Mrak z vnitrozemí to valí na moře a za ním opět jasno. Na pár minut a valí se další tma. Ještě větší velký špatný. Ne ale mrak, prostě se kompletně zatáhne a začíná pokapávat.

Rychle všechno balím, sedám na kolo a jedu nevím kam. Náhoda mě zavede do areálu mariny a kotviště plachetnic. Ten zvuk, jak se vichřice proplétá lanovím stožárů, je nechutný a strašidelný a já v dálce vidím dětské hřiště s prolejzačkami a takovou tou malou pirátskou lodí. Soukám se pod její palubu a myslím si, že tady budu v bezpečí. Začíná lít jak z konce a já poznávám, jak jsem se spletl. Prkna jsou od sebe vzdálená tak na pět milimetrů a těmi škvírami na mě padají potoky vody. Spacák i karina opět okamžitě durch a já proklínám bratra i celý svět. Po půlhodinové průtrži déšť ustává a já hledám nějaké suché místečko na karině i ve spacáku a kupodivu usínám. Kolem jedné hodiny mě budí další voda, ale to už je jen takové poprchávání

Den čtvrtý - 168 kilometrů za 8 hodin a 36 minut

Tradičně, kolem čtvrté hodiny ranní mě budí sluníčko a já vylézám plný písku ze své minikajuty na své lodičce v marině. Nejdříve se snažím narovnat své pokřivené, navlhlé tělo a poté ukládám do obalu též notně navlhlý spacák plný písku a karitaťku. Když jsem se narovnal a pořádně rozlepil oči, zjistil jsem, že naproti mně asi 50 metrů je budova správce mariny, kde se svítí. Toho jsem si v té pekelné noci nevšiml. Nebyl čas koukat, kde je kdo. Úkol zněl jasně, najít sucho. Potichu se tedy balím a nenápadně mizím z hlídaného areálu. Je půl páté a já si dávám po pláži a v parku kolečko na rozloučenou a dělám i pár fotek v tom skvělém světle vycházejícího slunce.


Opět se napojuji na dálkovou cyklotrasu Odra Balt. A pomalu projíždím ještě spícím městem Ueckermunde. Po 25 kilometrech na mě vybafne taková krásná skromně zastřešená rozhledna u rozlehlých mokřadů, ze které je ještě vidět Štětínský záliv. Říkám si pro sebe, kdybys to včera tak brzy nezabalil a dojel až sem, tady by se spalo krásně. Jedu dál, čas se vrátit nedá a jak říká klasik, co tě nezabije, to se o to pokusí příště. Přijíždím do městečka Anklam, opět obrovský kostel a krásné staré domy. Dlažební kostky kapánek drncají, ale s myšlenkou.... mám to za pár, už vydržím všechno.

Tady na malinkou chvilku váhám. Přímým směrem je moře asi 40 km, okolo 80 km. Žádná cesta není tak dlouhá, aby nemohla být ještě delší. Je rozhodnuto, tedy, to už bylo dávno, ale malinký moment zaváhání tam byl. Nejedu tedy na Usedom, ale oklikou na Volgast. Občas zase nějaký kopeček, i když hodinky už jeden den ukazují nadmořskou výšku v záporných hodnotách. Malé silničky bez aut, políčka, luční kvítí, slunce svítí, v dálce vidím vodu. Cajk, podřazuji, mírný vítr v zádech a po 15 minutách mi to dochází. Sakra, tu vodu jsem měl mít po pravé straně. Kontroluji trasu na mobilu a dávám si pár kilometrů proti větru zpátky na správnou trasu.


Ve Volgastu překonávám po zajímavém zvedacím mostě další vodu a moře se blíží. Mám dneska v nohách 87 kilometrů, je půl jedenácté a stojím u moře. Žádné slzy dojetí ani kulervoucí proslov. Je to jen dílčí cíl a mě čeká zhruba ještě kilečko. Nechám si dělat vzpomínkové foto, dávám proteinovou tyčku a valím dál. Cesta souběžně s pláží, která však skrze stromy není vidět a celkem slušně se houpe nahoru i dolu a vede borovicovým lesíkem.


Jako u nás, u Mácháče. Jednou dokonce stoupání 19%, kde jsem i párečku ekolistů naložil a vysloužil si upřímný potlesk. Tedy aspoň si myslím, že byl upřímný. Lidí přibývá, značení se občas ztrácí a jedu centrem městečka Heringsdor, kde každý dům a vila je Zimmerfrai. Nelíbí se mi to, nemám to rád a chci rychle pryč. Tady možná odpovím na otázku a podivení mnoha lidí a kamarádů. S kým si jel a opravdu sám a proč....? Protože proto. Jel jsem oslavit svých 50 let, rekapitulovat, co se povedlo, co ne, zavzpomínat na ty, co už tu nejsou a prostě být sám se sebou. To je fakt potřeba. Udělat si čas sám na sebe. No a potom moje tempo, někomu se přizpůsobovat mě opravdu nebaví. Dokážu jet celý den jako hovado nebo se také válet den na pláži se sluchátkami v uších. JÁ jsem prostě já, a je to moje narozeninová jízda, tak se nebudu týden s někým otravovat.


Čtyři dny jsem naživo neslyšel češtinu a přežil?. Kecám, párkrát jsem si telefonoval se svojí Moničkou. Ale tváří v tvář opravdu nikdo, mimo toho klučiny, co valil do Stokholmu. Přijíždím do Svinoústí a na otázku, kde se kupují lístky na trajekt dostávám odpověď, že ticket free. No pane jo. Je to šílený pohled, jak se změní ráz města, když se přejede z Německa do Polska. Krásné domy, decentně schované obchody a pořádek vystřídá obrovská tržnice plná neonů, rozkopaná hlavní silnice od trajektu a takový celkový nepopsatelný chaos.

Je tu také veliká průmyslová zóna s novou silnicí, kde se ztrácím a zase nacházím, a to celé asi třikrát. Když se od tamad vymotám, nikde žádná pumpa, a tak si v nějaké vesnické sámošce kupuji klobásu černý chleba, plátkový sýr a nezbytné pivo. Žádám festovní prodavačku s hustým knírem o otvírák a ona kroutí hlavou. Což chápu, jako že nemá a otvírám pivo o kliku stoletých dveří. Vtom za mnou přibíhá ven s tím, že v Polsku se nesmí před krámem pít pivo a měli bysme to každý za sto zlotých. Popojíždím tedy pár set metrů a na nějaké lavičce obědvám.


Přijíždím před Voliňski park narodowy, kde mají také zubry. Jako u nás za barákem. Objíždí to silnice nebo na chlapáka skrz les trošku terénu na závěr. Budu tedy chlapákem. Zubra nepotkávám, protože v půlce je odbočka k nim do ohrady, je to placené a nevím, co s kolem a ...... Vždyť je mám za barákem. Krásný dlouhý sjezd po lesní cestě a plovoucí zadní kolo. První defekt jsem měl asi 100 km od startu a druhý asi 20 km od cíle. Celkem v pohodě nacházím náš penzion a kolem čtvrté se ubytovávám. Jo a ještě jsem zapomněl napsat, že i tady jsem předčasně a včera jsem si telefonátem vyjednal ubytování o den dříve. Ještě že ta polština je tak podobná.

Dávám sprchu, echo domů o dokončení expedice a mířím do civilizace. Na chodbě tu totiž funguje wifi. Občas i na pokoji. Navečer už jsme celkem v pohodě, a tak se mířím podívat na pláž, prohlédnout městečko, koupit pár zubrů a něco k jídlu. Jídlo trošku flákám, nebaví mě někde cizím jazykem luštit jídelák a čekat, až mi něco donesou a první teplé si po týdnu dám zítra s Moni. Jel jsem to vlastně celé na pár banánu, každý den dvě proteinové tyčky, občas nějaký ten chleba se salámem a sýrem, rozinky, ořechy a PIVO. No a mraky vody s jonťákem a denně několik tablet proti křečím.

Celkový součet kilometrů je 750 za 4 dny, přesně 33 a půl hodiny

Večer usínám spánkem spravedlivých a myslím na svou drahou polovičku, která zítra sama pojede autem z domova sem za mnou. A protože má svou tvrdou hlavu, odmítá mojí nabídku nainstalování navigace do mobilu, a tak jsem jí trasu aspoň vytiskl na papír. Druhý den se jen tak toulám po okolí a jdu konečně do moře. Udivuje mě, že i přes pěkné počasí ve vodě skoro nikdo není. Po tom, co se do vody vrhám, už vím. Jaaj, 18 stupňů, píšou hodinky? Neva, trošku se porochním, dávám dva plechové Zubry a přemítám o životě a myslím na mojí statečnou Moni.

Navečer už jí mám u sebe a jdeme do města a na pláž na procházku a nějakou tu dobrotu. Cestou zpět šmátrám v tašce a ze srandy říkám, máš klíče od pokoje, viď. Nemá a ani já ne. Doufám tedy, že jsem nechal pokoj odemčený a nenechal. Okamžitě jsem zbaven peněženky, všeho cenného, a kdyby to šlo, i volebního práva pro nesvéprávnost. Není to totiž poprvé. Ale tenkrát v Třeboni jsem je našel u obsluhy v hospodě, kde jsem je nechal. Tady myslím, že skončily někde na pláži. Naštěstí se nic neděje, dostáváme náhradní, tedy Moni, já už mám smolíka a je nám připočítáno ztratné 60 zlotých. Měl jsem v plánu se tu ještě proběhnout. V sobotu ráno, bylo tělo ještě dolámané, ale v neděli ráno ve čtvrt na šest už stojím v keckách před penzionem a čekám, až hodinky najdou nějakej ten satelit. Dávám si 17 km za hodinu čtyřicet v krásném pohodovém tempu 5,55 minut na kilometr a z toho 5 km po pláži. Po takřka 4 měsících bez běhu potěšila tepovka 124.


No, a to je asi vše. Jak jsem i s navigací cestou domu dvakrát blbě odbočil, tu popisovat nebudu.

Jedno ale vím určitě. K Baltu se ještě vrátíme. Vždyť autem je to od baráku rovných 500 km. Ale copak jsem padlej na hlavu, abych tam jezdil autem?? Myslím, že za dva dny by to šlo ujet.

Kompletní fotogalerie zde.

Pro datazkoumače záznamy jízd na mém garmin účtu:

• den první
• den druhý
• den třetí
• den čtvrtý
• běh

Autor: Pepa Mamut