Z Uherského Brodu na Balaton za 14 hodin

To, že se mezi cyklisty mohou hrdě řadit i chlapíci s hmotností hrubě přes 100 kg, vás přesvědčí následující řádky, kde si můžete přečíst o cyklopouti dvou, právě takových chlapíků z Východního Slovácka.

Náš dnešní příběh začíná od samotného počátku dne, a to dokonce samotným probuzením v noci.

Probuzení

Po tříhodinovém přerušovaném spánku vstávám dle plánu. Ve stejný čas mi přichází zpráva z druhého konce města – sparingpartner pro můj bláznivý plán a bratranec v jedné osobě, Pavel, je vzhůru, a tak se začíná uskutečňovat plán, který sice nosím v hlavě několik let, ale teprve před třemi dny dostal přesné obrysy. Rozhodl jsem se po dvaceti letech OPĚT zdolat trasu z Uherského Brodu na maďarský Balaton. Důvodů pro absolvování bezmála tří set kilometrů v jednom zátahu bylo hned několik. Sám sobě jsem chtěl dokázat, že i když už nejsem ten šestnáctiletý kluk a život se točí spíše kolem práce a rodiny než kolem cyklo tréninku, tak jsem schopen s jistou mírou sebezapření tenhle výlet zajet. Dále jsem chtěl zodpovědět otázku, na kterou jsem dlouhou dobu před tím hledal odpověď, avšak ne moc úspěšně. Chtěl jsem vědět, kolik je člověk schopen vydržet na kole. Abych byl přesný, mluvím o normálních smrtelnících s běžnou technikou. O lidech, kteří mají kolo jako koníček, netrénují na ultra maratóny nebo etapové závody, prostě jezdí pro radost. Nemyslím ale nedělní cyklisty, kteří zase kolo vytáhnou jednou za měsíc na dvacet kilometrů. Tam předpokládám, že nejsou takový blázni, co by sedli na 15-20 hodin na kolo. Jednoduše jsem chtěl tohle zodpovědět pro všechny, kteří jezdí na běžné výlety, občas si udělají nějakou svoji osmdesátku či stovku a pohrávají si s myšlenkou zajet třeba dvakrát nebo třikrát tolik.

Jo kdysi před lety... A jak teď?

Kromě spousty času (aniž bych si to uvědomil, byla to výroční jízda 20 let na měsíc přesně), která od prvního úspěšného pokusu uplynula, se změnilo ještě několik podstatných věcí. Vlastní hmotnost, kterou vezu, je asi o 40 kg vyšší. Stejně tak i Pavel je podobné hmotnostní kategorie (v den odjezdu máme 113 kg - každý, nikoliv dohromady) a nejsme kulturisti. Jak říká jeden kamarád: “To není pivní mozol, to je aerodynamická kapka.”. První jízda byla o samotě na ocelové silničce, ta dnešní na horských kolech. V žádném případě se nejedná o poslední super lehké karbonové modely, nýbrž o 10 let staré hliníkáče, průměrné výbavy. Tehdy jako navigace sloužil autoatlas, dnes máme nejmodernější vymoženosti, které by nám měli cestu maximálně zjednodušit. Jak se později ukázalo, dokážou tyto technologie, na které 200 km od domu spoléháte, život i pěkně zkomplikovat.

Vyjíždíme

Opouštím dům. Uliční světla nesvítí a měsíc, který byl před dvaceti lety mým jediným zdrojem světla, má dnes volno. Obloha je jasná a teplota 21 stupňů dovoluje jet v letním oblečení. Prozíravě ale volím dlouhý rukáv. Kalhoty krátké. Na prvních metrech poslechem kontroluji kolo. Zdá se, že je vše v pořádku, aby ne, když jsem před pár hodinami kolo čistil, mazal a seřizoval. Projíždím městem k místu setkání. Bary a hospody jsou v plném proudu. Lidé si užívají pátečního večera. Někteří, už velmi společensky unavení jedinci, večerní zábavu ukončili a zaklesnutí na rámě svých obětavých partnerek se snaží vzorně klást nohu před nohu – jedinou věc, kterou je mozek v tomto stavu tak nějak automaticky schopen provádět.

Sraz máme na lávce u nádraží. Vzájemně si kontrolujeme světla. Probíhají první vtipy, což značí, že nálada je dobrá. V 00:09 se vydáváme vstříc prvním kilometrům. Po značené stezce 5266 přejíždíme lávku přes železnici. Míříme na Nivnici, kterou projíždíme. Na konci vesnice se asfaltovka mění v šotolinu, ale dobře udržovanou a širokou. Na stejném místě přicházíme o městské osvětlení a jsme závislí už jen na vlastních světlech. Po pár minutách nám v protisměru jedou na kolech tři mladé holky, zřejmě za zábavou. Osvětlení, které jedna z nich veze, připomíná dálkový xenon z auta a my si díky tomu uvědomujeme, jak mizerné osvětlení vezeme my. Vidět nás je dobře, ale my vidíme přibližně na metr. Malý most přes potok Nivnička, který na svém horním konci nese název Bystřička a na dolním Korečnice a společně tvoří 20 km přítok řeky Olšavy, nás vede na silnici směr Březová. Silnice je stále v mapě značená jako stezka 5266 a nám začíná 5,5 km stoupání, končící přibližně v 540 m n.m. na rozcestí Březová – Strání. Jelikož jedeme mimo město a v podstatě v lese, je tady absolutní tma a ticho. Jen v dáli vidíme světla ze Suché Lóze a občas se k nám donese pár tónů z tamní zábavy - “Dívka s perlami ve vlasech” nám zní v uších ještě značnou chvíli. Na vrchu máme za sebou 15,5 km a 1h 28min v sedle. Následuje přibližně 5 km sjezd do obce Strání. Oblékáme si další vrstvu oblečení. Očekáváme, že teploty budou padat. Protože jsme stále v lese a vidíme sotva na metr před sebe, celou dobu brzdíme a jedeme maximálně 25 km/h. I tak se mi to zdá dost.


Jak jsem předpokládal, teplota klesá na 18 stupňů. Uprostřed Strání dokonce na 16 a tak oblékáme další vrstvu. Mít s sebou rukavice s prsty, nepohrdnu ani těmi. Je sice chladno, ale profil cesty, který je teď před námi, je k nám přátelský a dovoluje nám jet místy téměř čtyřicítkou. Brzy se zahříváme a dostáváme do tempa. Limituje nás pouze hluboká tma a obava z toho, že nás zastaví nějaký výmol. Po dvou hodinách dostávám signalizaci, že je čas jíst. Alarmy jsem si přednastavil doma v hodinkách Garmin a musím poznamenat, že fungují perfektně. Nejen, že je možno si nastavit časový alarm, ale i po ujetí určitého počtu kilometrů atd. Zastavujeme po 30 kilometrech někde u Moravské Lieskové a vzorně, dle plánu, do sebe soukáme půl krajíček chleba se sýrem. Přestávka netrvá ani 5 minut. O pití se nezmiňuji, pijeme dle potřeby. Každý máme dvě lahve 0,75 l. V jedné máme hypotonický nápoj a ve druhé vodu. Vzhledem k tomu, že vezeme i energetické gely a proteinové tyčinky, usoudili jsme, že bude stačit 0,75 l hypotonického nápoje na každých 100 km. Což se v závěru ukázalo jako dostačující, tedy v mém případě. Ale nepředbíhejme.

Vjíždíme na Slovensko

Pokračujeme po silnici směrem na Nové Mesto nad Váhom a poté na Piešťany. Po 50 km nasazujeme první energetický gel Carbo Snack od Nutrendu s příchutí Cola, který nám opravdu nechutnal. Za obcí Drahovce máme 68 km a 3 hod 33 minut v sedle zastavujeme na 5 minutové protažení. Pár dřepů, narovnat záda, protáhnout nohy a jedeme dál.


V obci Madunice sjíždíme z hlavní silnice vlevo na značenou stezku 2301. Po pár stech metrech míjíme fotbalové hřiště, kde právě za asistence Policie končí zábava a desítky mladých lidí, které objíždíme, si určitě říkají, co za blázny tak brzy šlape na kole. Před mostem přes Drahovský kanál odbočujeme vpravo na stezku 002 a podél kanálu pokračujeme směrem na Hlohovec. Tady nás poprvé navigace vypekla, resp. když jsem cestu plánoval, hlavní podmínka byla silnice. Tady nás to vede na panelovou cestu, která se po 3 kilometrech u soutoku kanálu a Váhu mění v pravou polní cestu. Ještě, že jsem nejel na silničce, jak jsem původně zamýšlel. Další dva kilometry jedeme úzkou polní cestou, kde konečně u Tesca v Hlohovci najíždíme na silnici. Máme 78 km a něco přes 4 hodiny v sedle. To znamená další jídlo. Tentokrát je na pořadu rohlík se salámem a sýrem a hned je vidět rozdíl v přípravě svačin. Zatímco já měl to štěstí a jídlo mi připravila žena – dostalo se mi tedy čerstvého pečiva, Pavel jídlo chystal sám. Kdybychom zmiňovaný rohlík nesnědli, dal by se využít jako stojánek pro kolo nebo v případě přepadení jako útočná zbraň. Po jídle ještě doplňujeme energii v podobě tablet s kofeinem, guaranou a jako prevenci proti křečím magnesiem.

Zastávka nám zabrala 5 minut a pokračujeme po silnici směrem na Šůrovce a Sereď. Tady už nám za zády začíná svítat a nálada začíná být ještě o poznání lepší. V Seredi už je úplné světlo a najíždíme na cyklostezku 002 nebo taky 2207. Po levé ruce máme Váh a pokračujeme na Dolnou Stredu. Tady zastavujeme na odpočívadle, abychom si namíchali sportovní nápoj. Máme za sebou první stovku.


Následuje vodní nádrž Kráľová a téměř deset kilometrů po perfektní stezce s krásným výhledem na vycházející slunce, které nás pomalu začíná hřát. Rychle stoupající teplota věstí, že se ještě pěkně zapotíme. Nádrž po celé délce lemují desítky rybářů a miliony mušek, které se rozhodly nám vletět do úsměvu. Na konci nádrže opět zastavujeme. Pavel si stěžuje na bolest zad. Nic vážného, krátké protažení a proteinová tyčinka bolest zahnali a pokračujeme dál. Kráľová nad Váhom, Šaľa stále podél Váhu. V Šale pokračujeme po 002. 2207 odbočuje vlevo a vede přes Váh zpátky na Sereď po druhém břehu. Přibližně v polovině obce se úzká asfaltová stezka mění v šotolinu a po dalších pár desítkách metrů v polní cestičku, která není po 120 kilometrech úplně nejvhodnější volbou. Je kolem osmé hodiny. Na konci obce přenášíme kola přes železniční trať a dáváme si nucenou přestávku. Zaprvé teplota stoupá, je nějakých 24 stupňů, tak vyslékáme oblečení z noci a měníme za letní dresy. Za druhé hledáme v navigaci alternativní cestu. Za třetí je čas na proteinovou tyčinku. Zároveň dostáváme zprávu, že za námi vyjíždí domluvený odvoz, bez kterého by tento plán nebylo možné uskutečnit. Ne, že by nešlo jet vlakem nebo autobusem, ale vědět, že máte v blízkosti podporu, minimálně přidá na klidu.


Po deseti minutách jsme opět v sedle a po dvou kilometrech opouštíme Váh, odbočujeme vpravo, projíždíme přírodní rezervací Hetméň a po dalších dvou kilometrech najíždíme na komunikaci č. 573 směr Vlčany, Kolárovo a konečně náš pomyslný mezník Komárno. V obci Kolárovo máme 150 km a Pavlovi zlobí přehazovačka, nejpoužívanější převod nechce držet a přeskakuje. Krátce zastavujeme, naštěstí to řeší půlotáčka na lanku a řazení je zase přesné. Zároveň doplňujeme větvené aminokyseliny ve formě tablet a po pár minutách jedeme dál. Deset kilometrů a opět zastavujeme. Pavel zase začíná pociťovat záda. Opět to řeší protažení. Já jsem kupodivu zatím bez příznaků únavy a s obavami čekám, kdy to přijde. Za pár minut vyrážíme dál. Tentokrát šlapeme přibližně 15 km až k Lídlu v Komárně, tam doplňujeme pití a mícháme poslední hypotonický nápoj. Odtud míříme k břehu Dunaje na Velkodunajské nábrežie, značené taky jako stezka 001 nebo EV6. Na Alžbetině ostrově nacházíme pizzerii Neptun, kde jsme se rozhodli pro obědovou přestávku.


Rozhodnutí to bylo dobré, k obědu jsme vybrali kuřecí prsa v sýrovém těstě s bramborem a nealkoholický, citronový, Zlatý bažant. Kombinace perfektní. Tady se setkáváme s naší moto podporou. U oběda probíráme náš fyzický i duševní stav. Je mi řečeno, že vypadám mnohem hůř než Pavel. Zrcadlo na toaletě mi to ještě potvrdilo. Vážně vypadám takový požvýkaný, což je paradoxně úplný opak toho, jak se cítím. Nakonec i přes lákavou nabídku, že naše trápení může ihned skončit, se rozhodujeme pokračovat. Doplníme kofein, guaranu a magnesium. Zazní pár motivačních hlášek typu: “Máte to už jen kilo,” a můžeme vyrazit.


Jestliže dosud k nám byl profil cesty více než přátelský a od Strání jsme v podstatě klesali, z Komárna začínáme pomalu stoupat. Před dvaceti lety vedla má cesta na Veszprém, což jsem zopakovat nechtěl. Kopce tam jsou hodně táhlé. Z nadmořské výšky cca 110 m n.m. vystoupáte opět až na 440 m n.m, přičemž 300 m n.m zdoláte hned několikrát. Po dvou stech kilometrech bylo tedy lepší se jim vyhnout.

Hurá do Maďarska

Z Komárna tak míříme na Mocsa po silnici 8142 dále pak na Kocs, kde kousek za obcí zaznamenáváme pokořených 200 km. Teplota v tuto chvíli dosahuje svého maxima. Teploměr ukazuje 36 stupňů a momentálně je lepší jet než stát. I když alarmy na hodinkách stále jedou podle plánu, jídlo už řešíme individuálně. Proteinovou tyčinku, gel a hypotonický nápoj střídáme podle chuti, i když ta není často na nic, nutíme se aspoň něco do sebe trochu dostat. Do cíle máme slabých 80 km. Následuje obec Dad po 8127 až do Bokod, Pusztavám, Mór, Bodajk. Fehérvárcsurgó po 8212 až do Bakonykúti. V okolí obce Bakonykúti nás navigace vede po prašné cestě do kopce k nějakému vojenskému areálu, o kterém jsem ale později nenašel v mapách žádnou zmínku. Stejný povrch je až do obce Várpalota. Posledních přibližně 40 km už je hodně zvlněných a jeden kopec střídá druhý. Tady už Pavel neví, jak si stoupnout, sednout, jak se chytit a pro něj je to už čistý boj o přežití. Žádná technika, žádné pravidla, jen dojet a nechcípnout v bolestech. Nadává už na každý mírný kopec, na každý výmol. Je po 18té hodině a slunce má ještě pořád velkou sílu. Mě kupodivu není nic. Nepociťuji únavu, kromě běžné bolesti dlaní, zad a zadku, která ale není o nic intenzivnější než ta, na kterou jsem zvyklý při běžných vyjížďkách.

Pravidla musí být a komunikace je základ

Abychom předešli vyčítání, že jeden kvůli druhému nemohl to či ono, ještě před odjezdem jsme se dohodli, že když odpadne jeden, končí i druhý, a to z jakéhokoliv důvodu. Ať už selhání techniky nebo, že už prostě dál nemůžeme. Jednoduše, když nepokračuje jeden, nejede ani druhý. A tak když v obci Várpalota, 22 km před cílem, přichází velká krizovka, která vypadá, že jen tak neodezní, je i v mém vlastním zájmu ji zažehnat. U Lídlu, kde se vše odehrálo, vypadal náš rozhovor nějak takhle.

P: Já už na to kašlu, zavolej bráchu, ať pro mě dojede. Zasraný Balaton, zasrané kolo, zasraná přilba, zasrané kopce.
J: Ty vole, vzdáme to 20 km před cílem?
P: Mě je to u prdele. Já už necítím nohy, nemůžu už ani zabrat, chodidla mě hoří, ruky mě bolí.
J: Ty si myslíš, že mě nic nebolí? Bolí, ale nebudu ti tady fňukat jak princezna. Tak se do prdele seber a těch trapných 20 kiláků už dokotouláme.
P: Tak jo.

Tolik k motivačnímu přátelskému – rodinnému povzbuzení. V případě, že by Pavla můj citlivý postoj a milá slova tak rychle nepřesvědčila, měl jsem v záloze ještě facku.


Pokračujeme do Pétfürdö po 7204 resp. 7207až do Berhida. Za městem sjíždíme na vedlejší silnici, která nás vede do Papkeszi. Poslední kilometry už i mě připadají nekonečné. Za poslední zmiňovanou obcí najíždíme na silnici 7213, kde po pár stech metrech sjíždíme vlevo do pole. Tady máme poslední 2 km cesty. Adrenalin stoupá. Podél potoku Dakai-árok přijíždíme až k lesu, ve kterém mizí naše cesta. Mezi stromy nacházíme vyšlapanou cestu a posledních 100 metrů do kopce. Les končí, my najíždíme na Kökény utca v BalatonFüzfö. Po pár desítkách metrů, které už jedeme na volnoběh z kopce, se před námi mezi domy rozprostře nejsevernější výběžek Balatonu. Začínáme pociťovat úlevu. O to větší štěstí cítíme, když při sjezdu uvidíme čerpací stanici a nás vyhlížející odvoz. Euforie, která nás zachvátila, se slovy nedá popsat. Tohle se musí zažít.


Náš cyklovýlet skončil v 19:56 hod, 281 km od domova (odkaz na výlet na STRAVE). 14,5 hodiny v sedle, 19,5 hodiny celkem. Vypili jsme každý 9.5l tekutin. Není to bůhví jaký super výkon, trénovaný člověk tohle zajede kdykoliv i dvakrát do týdne. Jenže jak jsem psal na začátku, my jsme hobíci, vlečeme s sebou přes sto kilo živé váhy, sedláme super staré, super těžké stroje, ale jsme dostateční blázni na to, abychom se o něco takového, aspoň pokusili.

Zapomněl jsem něco o Pavlovi napsat

Nastal čas zmínit drobný rozdíl mezi mnou a Pavlem. Rozdíl, který jak se na konci ukázalo, mohl za to, jak jsme se každý cítili. Paradoxně se jeho koleno, se kterým byl před třiceti dny na operaci, vůbec neozvalo, ale zatímco já jedu v běžných sportovních Salomonech, Pavel má SPD tretry. Staré, zkroucené, vyšlapané. Takže má po celou dobu nohy fixovány a opřeny přibližně o 5cm2 – každý ví, jak SPD pedál vypadá. A tohle je to, co zřejmě může za Pavlovy bolesti. Celých 281 km si nemohl ulevit vytočením nohy jako já, což je zřejmě pro nás neprofíky zásadní.


Nicméně...dali jsme to!